|
|
Hlavní stránka
Hledat
Tisk
Přihlásit
Přidat záložku
Záznamy 1 do 50 z 99
| |
Poznámky |
Odkaz na |
| 1 |
Jitka ze Schweinfurtu
(před ?1003 - 2.8.1058)
"Manželka Břetislava I."
Jitka ze Schweinfurtu (též Guta či Judita), česká kněžna a manželka českého knížete Břetislava I. (viz. Břetislav I.), přichází na svět někdy před
rokem 1003 jako dcera bavorského markraběte Jindřicha z rodu Babenberků.
V mládí je Jitka vychovávána v rodinném klášteře ve Schweinfurtu, odkud je pak Břetislavem v roce 1021 unesena do Čech - v roce 1029(1022?) se
pak v Olomouci stává Břetislavovou manželkou.
Za svého života porodí Jitka ze Schweinfurtu svému muži pět synů - Spytihněva (viz. Spytihněv II.), Vratislava (viz. Vratislav II.), Konráda, Jaromíra a
Otu.
Po smrti knížete Břetislav I. je pak Jitka vypuzena svým synem Spytihněvem (novým českým knížetem Spytihněvem II.) z Čech, zbytek života pak
stráví ve vyhnanství v Uhrách, kde pak 2. srpna roku 1058 umírá - její ostatky jsou uloženy v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. | Jitka Babenberská
|
| 2 |
Uherská moc, kterou v zásadě podporoval papež, nevzbuzovala v Rakousku žádné sympatie. Veřejnost se zejména obávala polopohanských
Kumánů; Uhry však i jako celek představovaly poměrně odlišnou politickou kulturu. Zájem o podíl na Rakousku projevili i vévodové bavorští, kteří
se snažili zmocnit Horních Rakous, ale proti této expanzi již vystoupil český král. České vojsko pak donutilo bavorského vévodu Otu požádat o
příměří.
Plzeňští podle kronikáře s sebou hnali z Bavorska množství dobytka. Čechové však poskytli i vojenskou ochranu řezenskému biskupství.
To byly okolnosti, které předcházely novému spojení Rakouska s českým královstvím. Jen český král mohl tehdy poskytnout Rakousku ochranu a
navázat na babenberské dědictví. Tento projekt podporoval zejména arcibiskup salcburský Filip, syn Přemyslovny Judity, jenž měl potíže s
potvrzením své pozice ze strany papeže, a rody, které udržovaly s českým prostředím živé styky (Lichtenštejnové, Kuenringové, Hardekové). Pod
vedením Adalberta z Kuenringu nabídla rakouská šlechta vládu Václavovi I., který ji předal Přemyslovi. Ten přijal titul vévoda rakouský a štýrský.
Již v prosinci 1251 byl český princ a po matce Štaufovec Přemysl nadšeně přivítán v Rakousku. Elita země ovšem požadovala, aby se neprodleně
oženil s Markétou Babenberskou, která byla uznána místo Gertrudy za dědičku. K svatbě došlo v únoru roku 1252 v Hainburku. Přemyslovi bylo
devatenáct let, Markétě sedmačtyřicet. Přemyslův nástup v Rakousku nelze hodnotit jako český výboj, nejednalo se o nedůstojné podrobení
místních rodů. Podobně jako v roce 1246 došlo k organickému sblížení zemí s obdobnou sociální, právní a ekonomickou strukturou. Jednotící roli
sehrávala Praha také díky své nadnárodní kultuře.
Markéta, jež byla uznána dědičkou rakouských zemí, se poté vdala za Přemysla II. Její sňatek však nepřinesl žádné potomky.
Přemysl navíc nebyl se svým manželstvím spokojen. Proto se mj. vyhnul královské korunovaci. Když se Přemyslovi nepodařilo prosadit u papeže
legitimitu Mikuláše Opavského využil probíhajícího jednání s Uhry k nabídce své ruky arpádovské princezně. Původně měl v úmyslu posílit mír
sňatkovým spřízněním Arpádovců a braniborských Askánců (které se uskutečnilo v roce 1264), nyní však vystoupil sám jako uchazeč o princezninu
ruku.
Rozchod s Markétou proběhl s bleskovou rychlostí, ačkoli Markéta Přemysla provázela až ke Kressenbrunnu. Proti Markétě mohlo být použito jak
jejího dávného řeholního slibu, tak i blízkého příbuzenství. Papež se s novou realitou smířil na žádost Bély IV. i samotné Markéty. První důvod byl
církví akceptován; Markéta pak žila se svým dvorem až do smrti (1267) v rakouském Krumau.
Ukvapený rozchod byl však v alpských zemích špatně přijat. Přemyslovo morální právo k vládě bylo oslabeno, čímž utrpěl také pocit věrnosti jeho
poddaných. | Markéta Badenberská
|
| 3 |
31. 12. 1386. O silvestrovské noci zemřela za podivných okolností bezdětná královna Johana Bavorská (* 1356), kterou prý smrtelně pokousal
Václavův oblíbený lovecký pes. | Johana Bavorská
|
| 4 |
Za svého života je Břetislav II. ženatý s Lukartou, dcerou Aschwina z Windberg-Bogenu, s níž má syna Břetislava. | Liutgarde Bogen
|
| 5 |
Po Přemyslově smrti připadla větší část Čech i s Prahou markraběti braniborskému. Správa Čech krásným Otou Braniborským však nebyla ani trochu
vydařená. Markrabě nechal vyloupit katedrálu sv. Víta a hrob sv. Václava. Kapitulní kronikář rozhořčeně napsal: "Markrabě Ota... poslal četné
Němce se lstným úmyslem, aby pátrali, kde jsou uloženy peníze Prušenka, číšníka a milce krále Přemysla, a mnohých jiných...
Ale oni, tvrdší než skály (biblický citát), jak jsou již Němci přeukrutné povahy ... vzavše sakristánovi násilně klíče od sakristie, zamkli dveře a postavili
u nich stráže. Potom vstoupili do kaple svatého Václava, vrhli se na jeho hrob a ohledávajíce jej ze všech stran hledali peníze..."
Markrabě vypudil z Hradu jak rodinu královny Kunhuty, tak pražského biskupa. Tím byl tehdy zvolen hrdý Tobiáš z Benešova, člen nejvyšší šlechty,
posvěcený výjimečně na Moravě olomouckým Brunem.
Jak Kunhuta, tak také markrabě Ota V. pokračovali v přípravě sňatků svých dětí s dětmi Rudolfovými, a oba se s římským králem v roce 1279
setkali - Kunhuta v Jihlavě, Ota ve Vídni. Dvouvládí však markrabě dlouho nestrpěl.
Nakonec markrabě, "necítě ani trochu lítosti, že páše těžký zločin ... nezalekl se toho, že vzbouřil ze spánku nejjasnější paní královnu českou s
jediným a útlým synem Václavem za hluboké noci... poručiv svým rytířům a služebníkům, aby ji i s hošíkem naložili na vůz a dovezli na hrad Bezděz ...
Usídlili je... pod stráží přeukrutných Němců cizozemců, zakázavše naprosto všem Čechům přístup k nim... A od té doby se rozptýlil dvůr paní
královny a čeleď, jež vzrostly předtím do velikého počtu urozených jinochů a slečen i jiných rytířů, služebníků a úředníků."
Místo aby učinil Čechy oporou své mocenské politiky, dostal se Ota nutně do sporu také se šlechtou, která marně požadovala návrat Václava na
Pražský hrad. Příznivěji vůči braniborské správě byli naladěni měšťané německých měst. Výsledkem tohoto vývoje byl nakonec rozvrat bezpečnosti
a domácího míru v roce 1279. Přesto se šlechta v roce 1280 vzepřela nabídce krále Rudolfa, jenž vstoupil do země s velkým vojskem, aby obnovil
Kunhutinu správu. | Ota III. Braniborský
|
| 6 |
Dynastie Kapetovců a Valois
Dynastie Kapetovců vládla ve Francii přes 300 let (a svými vedlejšími liniemi až do r. 1848). Prvním králem této dynastie se stal Hugo Kapet, jenž byl
zvolen (->) 3. července 987 v Senlis a který zemřel r. 996. Jeho poslední přímý potomek, král Karel IV., zemřel 1. února 1328, aniž by zanechal
dědice. Kapetovce vystřídala jejich mladší větev, dynastie Valois. Tuto dynastii francouzských králů, založil bratr Filipa IV.Sličného Karel z Valois.
Lucemburkům nepřátelského Filipa V. Dlouhého vystřídal jeho mladší a prostoduchý bratr Karel IV. Sličný, dávný Janův přítel z dětských her. Král
Jan navázal s pařížským dvorem přátelské vztahy vrcholící sňatkem jeho sestry Marie s tímto posledním Kapetovcem, bezmezně dychtícím po
mužském potomstvu a zachování rodu. Aby pokrevní pouto obou panovnických rodin posílil, nechal český král převézt na výchovu do Paříže i
svého prvorozence Václava, kterého pak v květnu 1323 oženil s dcerou Karla z Valois Blankou. To pro případ, že by Karel IV., jehož byl nevěstin
otec strýcem a nástupcem, zemřel bezdětek.
Jan Lucemburský udržoval přátelské a spojenecké vztahy s Francií i po smrti své sestry, nepřeživší předčasný porod | Karel IV. Sličný Capet
|
| 7 |
Na svém sídle na Mělníku zesnula kněžna-vdova Emma, která se nejspíše navrátila s Jaromírem a Oldřichem z Bavorska. Nechala v městě nad
soutokem Vltavy a Labe razit mince a jedna z nejproslulejších písařských dílen říše ve švábském Reichenau pro ni zhotovila první ručně psanou a
ilustrovanou knihu, objednanou do této země - rukopis svatováclavské legendy mantovského biskupa Gumpolda.
"Tajemná královna"
Emma, česká kněžna manželka českého knížete Boleslava II. Pobožného (viz. Boleslav II.), je jednou z nejzáhadnějších postav českých
dějin - o jejím životě je toho známo velmi málo, neví se přesně nic ani o jejím datu narození ani o místě, odkud pochází.
Existují dvě teorie o jejím původu - první říká, že pochází z anglosaského prostředí, že je snad dokonce mladší sestrou manželky římského císaře Oty
I., a tedy jejím otcem je Edvard král wessexký (měl 18 dětí) ta druhá pak jako jejího otce označuje burgundského krále Konráda.
Emma je pravděpodobně až druhou manželkou Boleslavovou a matkou jeho mladších synů Václava, Jaromíra (viz. Jaromír) a Oldřicha (viz. Oldřich),
matkou nejstaršího syna Boleslava II., Boleslava III. Ryšavého (viz. Boleslav III. Ryšavý), nejspíše není - to by vysvětlovalo pozdější kruté chování
Boleslava III. vůči mladším bratrům (Jaromíra nechá Boleslav III. vykastrovat a Oldřicha se chystá nechat, neúspěšně, zavraždit).
Po těchto krutostech, jež se udějí v roce 1001, tedy již po smrti manželově, je Emma se syny nucena odejít do exilu - odchází do Bavor, ke dvoru
vévody Jindřicha. Tento exil je dnes často považován za důkaz Emmina burgundského původu - jako dcera burgundského krále Konráda by totiž
byla sestrou Gisely, Jindřichovy matky...
Když se vévoda Jindřich stává králem Jindřichem II., osobně se Emminých synů Jaromíra a Oldřicha ujímá a v roce 1004 jim válečným tažením do
českých zemí umožňuje návrat do rodné země a Jaromírovy pak nastoupení na český knížecí stolec.
Po záhadné Emmě se do dnešních časů zachovaly pouze dva přesvědčivé důkazy její existence - prvním je denár, který Emma patrně razí na
Mělníce a který nese na své lícní straně nápis "EMMA REGINA"(tedy královna Emma, nikoliv, jako je u tehdy vládnoucích Přemyslovců zvykem
kněžna Emma), a druhým je pak výpravný, skvostně zhotovený tzv. Wolfenbüttelský kodex, jež nechává na své náklady zhotovit a na jehož titulní
straně je vypodobněna - samotný kodex pak obsahuje nádherně ilustrovanou svatováclavskou legendu mantovského biskupa Gumpolda.
Rok vzniku kodexu, tedy nejspíše rok 1006, je pak obvykle považován i za rok Emminy smrti.
| Emma Cedric
|
| 8 |
Uherská a česká královna, římská císařovna
Ani největší odpůrci a kritici hraběnky Celské jí nemohli upřít neobyčejnou krásu - se Zikmundem Lucemburským byli pokládáni za nejpůvabnější
manželskou dvojici té doby. Ještě větší než její krása byla však prý Barbořina prostopášnost a touha po moci. Tak ji aspoň líčí souvěcí kronikáři,
především Eneáš Silvius Piccolomini.
Do manželství s nejméně o 22 let starším Zikmundem vstoupila roku 1408. V roce 1427 byla obviněna z nevěry a po dva roky žila na vykázaných
místech. Poté se s ní Zikmund smířil, a tak se spolu s ním stala 1433 císařovnou, ale na titul české královny musela čekat až do roku 1437 - 11.
února byla korunována spolu se Zikmundem v chrámu sv. Víta. Za necelý rok Zikmund zemřel, odjížděje z Čech mj. právě díky politickým ambicím
své ženy a jejího bratra Oldřicha Celského, kteří se nehodlali smířit s nástupem Albrechta Habsburského. Po ovdovění nastalo Barboře nové období
intrik a bojů, kdy se snažila získat vládu v Čechách, Rakousích, Polsku či Uhrách. Měla mnoho spojenců i odpůrců - hlavním protivníkem jí byla
vlastní dcera Alžběta Lucemburská, pevně ovládající svého muže Albrechta Habsburského.
Nakonec Barbora nikde neuspěla, a tak se roku 1441 vrátila do Čech. Usadila se na svých statcích v Mělníce a stala se spojenkyní strany Hynka
Ptáčka z Pirkštejna, většího politického vlivu však nedosáhla. Věnovala se pak aspoň alchymii, podle svědectví slavného českého alchymisty Jana z
Lazu především té podvodné.
| Barbora Celská
|
| 9 |
Waldemar II Vítězný manžel královny Dagmar (dcery Přemysla Otakara I.)
Byl dvakrát ženat. Balady opěvují královnu Dagmar, která žila po boku Waldemara během jeho úspěšných vítězných let, jako ztělesněné dobro,
zatímco jeho druhé ženě Bengerd byla neúprosně přisouzena vina za vyčerpanou státní pokladnu s následným zvýšením daní.
Za jeho vlády dosáhlo Dánsko největší expanze, získal vliv na celou oblast Baltu, Estonska. Ovládl Holštýnsko, potvrdil Šlesvik, v r. 1219 dobývá
Estonsko (v bitvě u Lindanisu (Reval a dnešní Talin) - 15 června 1219 byli pohanští Esti poraženi - legendární zázrak vidění - červ. prapor se snesl na
dánskou armádu, Waldemar přijal prapor. Výprava měla křižácký charakter, misie. 1219 zakládá hrad (nazývá Talin)
1225 - Valdemar se synem zajat Jindřichem Zvěřínským
1227 bitva u Bornhövedu - Valdemar a Otta proti Jindřichu Z. Waldemar byl poražen.
| Waldemar II. Dánský
|
| 10 |
Zapomenutá královna Judita
Podle kronikářů byla Judita, druhá choť Vladislava II., "ženou znamenité krásy, podnikavého ducha, mysli smělé, milovnice nauk a literatury, sběhlá i
v
řeči latinské a ve věcech politických", čili na svou dobu mimořádně vzdělaná. Po odborných expertizách nyní navíc víme, že měřila něco přes 160
centimetrů, měla krevní skupinu B a zemřela ve výborném zdravotním stavu ve věku 75 až 80 let.
Judita se narodila kolem let 1135 až 1140. Svatba s Vladislavem v roce 1152 ji proto zastihla ve věku 13 až 18 let.
Její šťastné manželství s Vladislavem trvalo jednadvacet let, a když v roce 1174 král umírá, bylo Juditě kolem čtyřiceti let. Na šťastné manželství lze
usuzovat podle toho, že se její portrét spolu s manželem ocitnul na Vladislavově denáru. Ten sám o sobě neměl valnou hodnotu. Obsahoval víc mědi
než stříbra, ale svým výtvarným provedením patřil v té době k nejuznávanějším platidlům v Evropě. Těžko by se dal král spodobnit se svou ženou,
kdyby si jí nevážil jako spolupracovnice při plnění vladařských povinností i jako matky svých dětí - Přemysla Otakara, Vladislava Jindřicha a dcery
Richsy, které vzdělaná Judita vychovala v českém jazyce. Vladislav Jindřich byl na čas českým knížetem a Přemysl Otakar I. se stává později
prvním
českým dědičným králem.
Již pět let po svatbě se královna ujímá výstavby kamenného mostu přes Vltavu, nazvaného jejím jménem. Výstavba byla financována penězi z
králových válečných tažení. Juditin most lze považovat za špičkovou architekturu své doby. Stavěl se 14 let a do provozu byl uveden dva roky před
smrtí krále Vladislava.
Doba Vladislavova přála výstavbě klášterů - vzniklo 9 nejbohatších klášterů, z nichž šest bylo mužských a tři ženské. Kronikáři Vincentius a milevský
opat Jarloch výslovně uvádějí Juditu jako zakladatelku a budovatelku kláštera v Teplicích, zasvěceného patronu léčivých vod Janu Křtitelovi. Jako
druhý v Čechách byl osazen ženskou benediktinskou řeholí. Oba kronikáři datují výstavbu kláštera do let 1158 až 1164.
Příchod Judity do Teplic asi zůstane zahalen rouškou tajemství. Jediným záchytným bodem je pozdější zpráva v Dalimilově kronice (1343-1346).
Potvrzuje Juditino zakladatelství kláštera v Teplicích a uvádí, že tam byla pohřbena. Dá se proto předpokládat, že se tak stalo na pozadí událostí
posledního čtvrtletí 12. století, kdy přemyslovský stolec změnil dvanáctkrát majitele. Soupeřily mezi sebou dvě rodové skupiny Přemyslovců. Potomci
Vladislava II. (Bedřich, Přemysl Otakar, Vladislav Jindřich) a potomci jeho bratrů (Děpolt, Jindřich Břetislav) na straně jedné, a synové Soběslava I.
(Soběslav II., Oldřich, Václav) na straně druhé. Roku 1182 se odtrhlo Markrabství moravské a později se z pravomoci českého panovníka vymanilo i
pražské biskupství, které se stalo "říšským knížectvím".
V klášteře strávila téměř celou druhou polovinu svého života a plně se oddala řeholnímu životu. To také vysvětluje, proč byla pohřbena bez
náležitých poct, které by jí příslušely.
Jediným důkazem o mimořádnosti její osoby svědčí místo posledního odpočinku. Ostatky byly uloženy samostatně v hrobní kapli baziliky.
JUDITIN MOST - Jeho výstavby se ujala v roce 1358.
Budoval se 14 let a jeho výstavba dokazuje, že patřil ke stavitelským špičkám své doby. Most měl ledolamy, bytelné kamenné roubení a hluboko
zapuštěné kamenné základy. Most, který stál v blízkosti dnešního Karlova mostu, vydržel 170 let a byl stržen povodní v roce 1342. Na obou březích
se po něm dochovaly viditelné památky. | Judita Durynská
|
| 11 |
Anna Falcká, po Blance z Valois (viz. Blanka z Valois) druhá manželka římského císaře a českého krále Karla IV. Lucemburského (viz. Karel IV.
Lucemburský), přichází na svět 26. září roku 1329 jako dcera falckého kurfiřta Rudolfa II. a Anny Tyrolské, příslušníků falcké větve rodu
Wittelsbachů, přičemž je zároveň blízkou příbuznou bývalého českého krále Jindřicha Korutanského (viz. Jindřich Korutanský), jenž je jejím
prastrýcem z matčiny strany.
O Annině dětství se nezachovalo do dnešních dob nic, historie jejího života začíná být známější, až když je jako dvacetiletá provdána za Karla IV.
Cesta Anny a Karla do společného manželství ale není nikterak jednoduchá - falcký kurfiřt Rudolf II. je totiž dlouholetým Karlovým protivníkem v
římsko-německé říši, ještě v únoru 1349, krátce před svatbou své dcery s českým a římským králem, stojí na straně Günthera ze Schwarzburgu,
římského protikrále.
Manželství s Annou Falckou je od Karla IV. vynikajícím diplomatickým tahem, jímž se mu daří rozvrátit řady protivníků (mnozí jsou Anninými
příbuznými) v římsko-německé říši, zároveň si Karel IV. sňatkem s Annou rod Wittelsbachů zavazuje - kvůli svatbě jim vymůže všeobecný dispens,
celý Wittelsbachský rod je totiž od roku 1346 v papežské klatbě.
Svatba se pak koná v polovině března roku 1349 a počátkem listopadu téhož roku je Anna Falcká, v té době již v pokročilém stupni těhotenství,
korunována českou královnou.
V polovině ledna roku 1350 pak Anna Falcká porodí Karlu IV. syna, následníka trůnu - syna Václava (dostává jméno podle zemského patrona {viz. sv.
Václav}).
Ale hned v roce příštím, v prosinci, ani ne dvouletý Václav umírá, o další rok později, 2. února roku 1353, pak umírá v Praze také Anna Falcká ve
věku necelých čtyřiadvaceti let, Karel IV. se tak v necelých sedmatřiceti již podruhé stává vdovcem.
Ne na dlouho, jeho třetí ženou se brzy stane Anna Svídnická (viz. Anna Svídnická).
| Anna Falcká
|
| 12 |
Syn Budivoje z Krumlova a Perchty z Falkenštejna patřil mezi přední velmože mocného rodu Vítkovců (pánů z Růže), kteří většinu rodových statků
vlastnili v jižních Čechách, takže měli úzké styky s Rakousy. To byl jeden z důvodů, proč se postavili proti politice Přemysla II. Otakara, který začal
uprostřed jejich panství budovat opěrné body královské moci (České Budějovice, Zlatá koruna), a právě Záviš stanul v letech 1276-77 v čele jejich
odboje.
Po smrti Přemysla a odchodu Oty Braniborského, poručníka mladého krále Václava II., soupeřily o moc v Čechách dvě skupiny feudálů -
jedna vedená Purkartem z Janovic a biskupem Tobiášem z Bechyně, druhá Závišem. Tomu se podařilo okouzlit královnu-vdovu Kunhutu a sňatkem s
ní získal i nebývalý vliv na mladičkého krále, kterému se po jeho návratu do Čech v roce 1283 stal nejbližším rádcem i vychovatelem.
Závišova vláda byla pro zemi příznivá. Upevnil královskou moc na Moravě, ztracenou načas po smrti Přemysla, a dokázal zajistit i klid v Čechách,
zmítaných vnitřními spory. Protože důsledně sledoval Václavův prospěch, dostal se záhy do tábora protivníků Rudolfa I. Habsburského, který byl za
vlády Přemysla II. jeho spojencem. Záviš teď ale požadoval, aby Rudolf vrátil Václavovi země sponheimského dědictví - tedy Korutany. Obratnou
politikou získal i mocné spojence - Uhry i bavorského vévodu - kterým už také vadila habsburská rozpínavost. Naneštěstí pro Záviše Kunhuta velmi
záhy zemřela a Rudolf našel skvělý protitah. Byla jím jeho dcera Jitka (Guta), zasnoubená od malička Václavu II. Po smrti matky byl Václav stále více
ovlivňován Jitkou. Záviš se znovu oženil, tentokrát s uherskou princeznou, sestrou krále Ladislava. Tím se nadlouho vzdálil ode dvora, kde zatím
nabyla vrchu strana biskupa Tobiáše. Společně s Jitkou Závišovi odpůrci namluvili Václavovi, že Záviš sám usiluje o českou korunu a Václavův život.
Král uvěřil, nic netušícího Záviše dal zajmout, obvinil ho ze spiknutí a odsoudil k smrti. To vyvolalo povstání Závišových příbuzných a spojenců. Ale
velitel králova vojska, Přemyslův levoboček Mikuláš Opavský, vodil zajatého Záviše od jednoho hradu ke druhému a výhružkou jeho popravy si
vynucoval kapitulaci. Teprve před Hlubokou odmítl Závišův bratr Vítek z Krumlova hrozbě uvěřit, ale Mikuláš dal skutečně Záviše stít.
| Záviš Falkenstein
|
| 13 |
Královna Alžběta, matka českého krále Vladislava, byla dcerou římského, českého a uherského krále Albrechta z rodu Habsburků a vnučkou
Zikmunda Lucemburského.
Na rozdíl od svého bratra Ladislava Pohrobka, který se dožil pouhých 17 let, dočkala se Alžběta na svou dobu vysokého věku (68-69 let) a prožila
dlouhé a relativně klidné manželství s polským králem Kazimírem IV. z dynastie Jagellonců.
Poprávu bývá nazývána matkou králů, protože čtyři z jejích šesti synů nosili královskou korunu (nejstarší Vladislav českou a uherskou, Jan Albrecht,
Alexandr a Zikmund I. polskou) a pátý ji měl na dosah ruky (Kazimír, který se ucházel v letech 1471-1472 o uherskou korunu; pro svůj zbožný život
byl později prohlášen za svatého). Dcery byly vdány do předních panovnických rodů v Bavorsku (Hedvika), Braniborsku (Žofie), Pomořanech
(Anna), Sasku (Barbara) a Slezsku (Alžběta, choť lehnického a břežského knížete Fridricha II.).
Alžběta měla na českého krále Vladislava Jagelonského velký vliv a využívala jej někdy k tomu, aby v Polsku hájil její zájmy. | Alžběta Habsburská
|
| 14 |
1304. Král Albrecht bez ohledu na své vlastní předchozí závazky zneužil proti českému sousedu aparát říšského práva. Tím, že žádal uplatnění
horního regálu v Čechách, se pokusil srazit českého krále na úroveň německého knížete. Václav měl Albrechtovi zaplatit za užívání svých horních
měst stálý poplatek 80 tisíc hřiven, anebo mu měl vydat na šest let legendární Kutnou Horu. Dále se měl vzdát bez náhrad Polska, Krakovska, Uher,
Míšně a Chebska.
Václavovi právníci však poukazovali na to, že Albrecht z titulu římského krále nemá právo nic českému králi nařizovat. To bylo odrazem soudobých
názorů francouzských legistů, že bez císařské koruny nemá mít římský král žádnou moc mimo Německo (tj. v Arelatsku a Itálii).
Po odmítnutí svých požadavků svolal Albrecht říšská shromáždění, kde uvalil na Václava II. říšský acht (březen a červen 1304). Opět se tak
ukázala odvrácená, negativní tvář vnitř-ně rozporné koexistence českého státu s říší. Knížata jako celek se proti Albrechtově vůli nepostavila,
Václava však podpořilo Braniborsko (za příslib předání Míšně) a syn krále Adolfa Ruprecht Nasavský. Stejně jako jeho otec připravoval i Albrecht
tažení proti Václavovi jako "trestnou" celoříšskou výpravu. Světští a církevní leníci v Německu se však většinou nehodlali trmácet v cizí záležitosti
za své prostředky do nebezpečných Čech. Účast na výpravě odmítl mj. též Jindřich Korutanský. Albrecht tak musel vojenské síly financovat za
pomoci italských bankéřů, většinou na úkor říšských majetků. Doufal však, že vše mu nahradí bájná kořist v proslulých českých horních městech. | Albrecht I. Habsburský
|
| 15 |
Jeden z vrahů svého strýce římského krále Albrechta I. Habsburského.
Poté uprchl do Pisy, kde zemřel. | Jan Parricida Habsburský
|
| 16 |
Ladislav, řečený Pohrobek, český a uherský král z dynastie Habsburků přichází na svět 22. února roku 1440 v Komárně jako syn krále Albrechta
Habsburského (ten je v okamžiku Ladislavova narození již 118 dní po smrti, proto Ladislav "Pohrobek") a Alžběty Lucemburské.
Nestabilní politická situace v Uhrách v době Ladislavova narození je příčinou toho, že je Ladislav již jako dvanáctitýdenní novorozenec (15.4.1440)
zásluhou své matky, která se snaží synovi zajistit nástupnictví v Čechách, Uhrách i Rakousích, korunován uherským králem - nicméně, uherskými
stavy byl již dříve za krále korunován Vladislav III. Jagellonský: tento problém pak vyřeší až Vladislavova předčasná smrt v bitvě s Turky u Varny v
roce 1444.
Po Vladislavově smrti je Ladislav uherskými stavy za krále přijat - do doby jeho plnoletosti je pak určen za říšského správce János Hunyady (otec
pozdějšího krále Matyáše Korvína).
Poručníkem (vychovatelem) Ladislava Pohrobka (Ladislavova matka umírá v roce 1442) se pak stává římskoněmecký císař Fridrich III.
28. října roku 1453 je pak Ladislav po zvolení stavy českým králem korunován v Praze českým králem, nicméně, zemi dál vládne zemský správce Jiří
z Poděbrad.
V roce 1455 Ladislav Pohrobek zasáhne ostře proti hunadyovské opozici v Uhrách - starší syn Jánose Hudyadyho (ten je v té době již po smrti)
Ladislav (László) Hunyady je popraven, jeho mladší bratr Matyáš (budoucí král Matyáš Korvín) je uvězněn.
V roce 1456 začíná Ladislav plánovat sňatek s dcerou francouzského krále Karla VII. - tento sňatek ale již nebude uzavřen - v září roku 1457 přijíždí
Ladislav Pohrobek na osobní vyzvání Jiřího z Poděbrad do Prahy, kde pak 23. listopadu téhož roku umírá na následky akutního leukemického
onemocnění.
Po smrti bezdětného Ladislava se českým králem stává Jiří z Poděbrad.
| Ladislav Pohrobek Habsburský
|
| 17 |
Rudolf Habsburský (přezdívaný "král Kaše"), vévoda rakouský v letech 1298-1306 a český král v letech 1306-07, přichází na svět někdy kolem roku
1281 jako syn Albrechta Habsburského.
Když se Rudolfův otec stane v roce 1298 římskoněmeckým císařem Albrechtem I., je mladý Rudolf oženěn s Blankou, sestřenicí francouzského krále
Filipa IV. Sličného - prostřednictvím tohoto sňatku se pokouší Albrecht I. o spojení říše s Francií.
V roce 1305 ale Blanka předčasně umírá - rok nato, po smrti (zavraždění) posledního Přemyslovce na českém trůnu, Václava III., pak přitáhne
Albrecht I. se svým synem do Prahy, kde je pak v říjnu roku 1306 zvolen Rudolf částí české šlechty (šlechty, stojící proti Jindřichu Korutanskému {viz.
Jindřich Korutanský}) českým králem - jeho nárok na trůn je pak ještě podpořen jeho sňatkem s královnou-vdovou po Václavu II. Eliškou Rejčkou
(dědičkou Polska), sňatek sám se koná ve stejný den jako volba krále.
Rudolf Habsburský pak českým zemím vládne příliš krátce na to, aby jeho doba mohla být nějak obecněji charakterizována, nicméně faktem je, že
Rudolf je výtečným hospodářem, panovníkem, který velice uvážlivě (rozuměj spořivě) spravuje svůj královský majetek - králova spořivost
koneckonců stojí i za jeho nelichotivou přezdívkou "král Kaše".
Rudolf Habsburský zvaný Kaše umírá nečekaně 4. července roku 1307 při obléhání Horažďovic, které se odmítnou podrobit jeho královskému
majestátu, na úplavici. Pochován je v chrámu sv. Víta na Pražském Hradě.
Žádného potomka,svého eventuálního nástupce na českém trůnu Rudolf nezanechává, na český královský stolec se po jeho smrti vrací Jindřich
Korutanský.
| Rudolf Habsburský
|
| 18 |
Po tzv. interregnu se v Německu zmocnili r. 1273 královského trůnu Habsburci - poprvé do r. 1308. Prvním římskoněmeckým králem této dynastie byl
doposud málo významný hrabě z Habsburku Rudolf I. (1273-1291), ( -> 26. 8. 1278), pocházející ze starého šlechtického rodu usazeného na horním
Rýně. Stal se tak praotcem jak španělské větve rodu odvozující svůj počátek od Karla I. , tak rakouské větve, kterou založil jeho bratr Ferdinand I.
Rokem 1438, kdy byl za římskoněmeckého krále zvolen Ferdinand I. (+ 1439), začala 480 let trvající hegemonie Habsburků ve středoevropském
prostoru.
Římský a německý král Rudolf I. zvítězil 26. srpna 1278 v bitvě na Moravském poli nad svým největším protivníkem, českým králem Přemyslem
Otakarem II.
Hrabě Rudolf Habsburský se stal 11. září 1273 nástupcem Richarda Cornwallského a zvoleným římským a německým králem. Jeho volbou skončilo
v Německu bezkráloví a začal mocenský vzestup Habsburků. Nejmocnější říšský kurfiřt, český král Přemysl Otakar II. se volby neúčastnil, protože
neměl žádné vyhlídky být sám zvolen. Ostatním kurfiřtům se totiž zdál až příliš mocný.
Rudolf postavil do svého vládního programu následující cíle: smír s papežem a církví, znovunastolení mírových a řádných poměrů v říši, zajištění
královských zboží, jež se dostala bez souhlasu ostatních kurfiřtů do cizího držení, nebo zastavených říšských území. Tyto požadavky byly namířeny
především proti Otakarovi, jehož držba rakouského a štýrského vévodství byla přinejmenším sporná. | Rudolf I. Habsburský
|
| 19 |
Rudolf IV. Habsburský - zeť Karla IV.
Karel IV. byl, podobně jako jeho otec, mistrem "sňatkové diplomacie", která mu spolu se zásahy Prozřetelnosti, odklízejícími Karlovi z cesty
nepohodlné protivníky, vyřešila mnohou politickou nesnáz. Jen jednou se nepříjemně spletl, když v roce 1353 provdal svou druhorozenou dceru
Kateřinu za nejstaršího syna habsburského vévody Albrechta II. Chromého Rudolfa (* 1339), jenž se po otcově smrti (1358) ujal vlády nad sousedním
Rakouskem.
Mladičký vévoda se však záhy projevil jako věčně nespokojený kverulant, posedlý nemírnou ctižádostí, který byl pro splnění svých smělých aspirací
ochoten dopustit se kdejaké podlosti či zrady. Místo aby Karel IV. získal v zeti spojence, musel neustále odrážet jeho intriky a pomluvy; Rudolf se
dokonce neštítil proti tchánovi zorganizovat v letech 1360-1363 mocnou koalici opírající se o uherského a polského krále či Wittelsbachy a hrozící
po několik let vpádem do Čech a na Moravu. Opakovaně přitom zneužíval císařovy až někdy nepochopitelné shovívavosti. Protože Rudolf nelibě
nesl, že Habsburkům bylo Zlatou bulou definitivně upřeno kurfiřtské důstojenství, zfalšoval v letech 1359-1360 (ve středověku se jednalo o hrdelní
zločin) privilegia údajně římských císařů a Fridricha Barbarossy (tzv. Privilegium maius) nárokující Habsburkům přední místo mezi kurfiřty, nárok na
lombardskou korunu a nástupnictví po zatím bezdětném císaři. Privilegium i z něho plynoucí nároky byly však Karlem i kurfiřty na zářijovém
norimberském sněmu v roce 1360 rázně odmítnuty. Když v létě 1360 ve spolku se svárlivými württemberskými hrabaty Rudolf dokonce zvedl odboj,
musel být trestnou expedicí donucen k poslušnosti. Nakonec se ho po třech letech Karlovi, jenž s úspěchem znovu použil sňatkové diplomacie (jeho
čtvrté manželství s Alžbětou Pomořanskou, vnučkou polského krále Kazimíra, vedlo k rozbití protilucemburské koalice), podařilo dokonale izolovat,
takže když tento vévoda, zvaný Zakladatel (na paměť založení vídeňské univerzity, čímž se chtěl také vyrovnat tchánovi) v necelých 26 letech
předčasně zemřel (1365), nevzbudilo to již žádný větší ohlas. | Rudolf IV. Habsburský
|
| 20 |
1471-1526. V zemích Koruny české začala vládnout jagellonská dynastie. Jejím zakladatelem byl litevský velkokníže Jagello (asi 1351-1434), který v
letech 1384-1386 dosáhl polského královského trůnu; musel se dát proto pokřtít.
Jagellonci se poměrně záhy pokoušeli proniknout na český trůn (pro tuto úlohu počítali především s Jagellovým synem Kazimírem - 7. 6. 1492) a do
Uher; k tomu je předurčoval již fakt, že první manželkou krále Jagella byla Jadwiga (Hedvika), dcera uherského a polského krále Ludvíka.
Nakonec ji postoupil svému synovi Vladislavovi.
27. 5. 1471. V souladu s vůlí Jiřího Poděbradského a závěry zemského sněmu (5. 6. 1469) byl v Kutné Hoře českým králem zvolen patnáctiletý
polský princ Vladislav z katolické dynastie Jagellonců. Jeho vládu uznávaly fakticky jen husitské oblasti Českého království, zbývající teritoria zemí
Koruny české se hlásila k Matyáši Korvínovi.
Vladislav byl třikrát ženat. Syna Ludvíka měl až se svou poslední manželkou Annou de Foix 1. července 1506. Třicet pět let po nastoupení na český
trůn se král Vladislav konečně dočkal mužského potomka, zároveň však přišel o milovanou ženu (královna Anna zemřela v šestinedělí
26. července).
13. březen 1516. Po smrti nemocného Vladislava se ujal v českých a uherských zemích vlády jeho desetiletý syn Ludvík. Dva dny před svou smrtí
jmenoval umírající král poručníky, kteří měli bdít nad novým vladařem až do jeho dospělosti. Hlavní péči svěřil císaři Maxmiliánovi I. a svému bratru
Zikmundovi I., polskému králi. | Vladislav Jagellonský
|
| 21 |
2. listopad 1341. Je trochu dějinným paradoxem, že k definitivnímu vzestupu Lucemburků do čela evropské feudality, totiž k římské koruně, po které
král Jan prahl po celý svůj život, došlo v okamžiku jejich nejhlubšího ponížení. Připravil jim je, podobně jako v poslední době několikrát, úskočný,
hrabivý a nevypočitatelný císař Ludvík Bavor, jehož hlad po rozšíření rodové moci překonával i jeho pověstnou váhavost. V roce 1335 se tajnou
dohodou s Habsburky pokusil po smrti vévody Jindřicha Korutanského rozdělit jeho alpské državy, které měly připadnout Lucemburkům, konkrétně
mladšímu synovi Jana Lucemburského Janu Jindřichovi jakožto manželovi (od roku 1330) dědičky Markéty Maultasch; tyrolskou část tohoto dědictví
se však podařilo Lucemburkům uhájit, zatímco korutanské vévodství ukořistili rakouští Habsburkové. Manželství Jana Jindřicha a Markéty se však
nevyvedlo, o několik let mladší Lucemburk své vyspělejší a smyslné choti (ta si naopak dobře rozuměla s jeho starším bratrem) nestačil zejména
fyzicky, a tak se mezi oběma postupně vytvořila hluboká propast. Toho nakonec využil obmyslný císař, jenž Markétě nabídl za muže svého
nejstaršího syna Ludvíka i možnost její neuspokojivé manželství z moci císařské rozvést pro údajné nenaplnění manželství a impotenci Jana
Jindřicha. A tak nic netušící lucemburský princ našel 2. listopadu při návratu z lovu brány rezidenčního hradu Tyrolu uzavřeny, takže musel s českou
družinou uprchnout na území tridentského biskupa a po Markétině novém sňatku se s ostudou vrátit do Čech. Lucemburkové, tehdy oslabení
slepotou krále Jana, se zmohli pouze na protesty a Wittelsbach mohl ke svým zemím připočíst i Tyroly.
| Markéta Pyskatá Korutanská
|
| 22 |
Jindřich Korutanský, tyrolský vévoda a hrabě korutanský v letech 1296-1335 a český král v roce 1306 a pak v letech 1307-10 (zároveň i polský
král), přichází na svět někdy v roce 1265 jako syn Menharta II. Gorického.
Po smrti otce se Jindřich, společně se dvěma bratry, stává v roce 1296 vévodou korutanským.
Do českých dějin Jindřich Korutanský poprvé zasahuje v roce 1306 - nejprve tím, že se žení s nejstarší dcerou Václava II. (viz. Václav II.) Annou
(sňatek se koná 13. února roku 1306), poté je králem Václavem III. jmenován v době příprav tažení do Polska zemským hejtmanem v českých
zemích a nakonec je poté, co je poslední Přemyslovec (již zmíněný Václav III.) na českém trůně zavražděn, stále ještě v roce 1306, přesněji v srpnu,
v Olomouci, zvolen do čela českého státu.
Jindřichův přístup k českému trůnu je ale liknavý, Jindřich jedná váhavě, a tak se stane, že na královský trůn nakonec usedne někdo docela jiný -
Rudolf Habsburský zvaný Kaše (viz. Rudolf Habsburský zvaný Kaše), syn římského krále Albrechta I. Habsburského, který svému synovi uděluje
České království v léno. V říjnu roku 1306 je pak Rudolf Habsburský zvolen českým králem - Jindřich Korutanský je pak donucen se svojí ženou
Annou prchnout z českých zemí do ciziny.
Brzy se ale vrací - Rudolf Habsburský záhy po svém zvolení umírá a Jindřich Korutanský je zvolen 15. srpna roku 1307 českým a polským králem.
Vláda Jindřicha Korutanského je vládou slabého panovníka, panovníka nadměrně závislého na panstvu, zvláště pak na Jindřichovi z Lipé,
spravujícímu královské důchody. V roce 1309 pak vzniká myšlenka panské opozice nabídnout český trůn Lucemburkům, kteří Jindřicha
Korutanského jako českého krále neuznávají: hrabě Jindřich VII. Lucemburský, od roku 1308 římský král, nabídku přijímá - v roce 1310 je uzavřen
sňatek mezi jeho synem Janem (viz. Jan Lucemburský) a dědičkou přemyslovského trůnu Eliškou Přemyslovnou a ve stejném roce vstupuje nový
český král do Čech, kde pak v boji český královský titul na Jindřichovi získává.
Jindřich Korutanský se ale královského titulu nevzdá - i když je 10. prosince roku 1310 Janem Lucemburským, obsadivším s vojskem Prahu,
donucen i s manželkou Annou opustit Pražský hrad i Čechy (nikdy se do nich již nevrátí), titul českého krále bude užívat až do své smrti.
Jindřich Korutanský je za svého života třikrát ženat - poprvé s již zmíněnou Annou (jejich manželství je bezdětné, Anna umírá v roce 1313), podruhé
pak s Adlétou Brunšvickou, s níž má dvě dcery, Adlétu a Markétu. Jindřichova druhá žena umírá v roce 1320. Potřetí se Jindřich Korutanský žení v
roce 1328 za neteř rakouského vévody Albrechta Beatrix Savojskou (ta je zároveň neteří Jana Lucemburského).
Jindřich Korutanský umírá 4. dubna roku 1335.
| Jindřich Korutanský
|
| 23 |
Žádost Přemysla Otakara II. papeži o legitimitu jeho dětí nám potvrzuje pravdivost zpráv o jeho milostném vztahu k Anežce, dvorní dámě královny
Markéty Babenberské. Král neměl dosud dědice a nepřátelé mohli očekávat v případě jeho smrti zhroucení jeho státu. Anežka nebyla ovšem
nějakou pokoutní milenkou, pocházela z předního rakouského rodu (pozdní pramen uvádí Kuenringy) a její vztah s králem prý Markéta bezděčně
schválila.
Lze se dohadovat, že zatímco Markéta měla svůj dvůr, Anežka se často objevovala s Přemyslem na veřejnosti. V českém prostředí získala přízvisko
Palcěřík podle krátkého zástřihu svých vlasů. Bližší osudy Anežky neznáme. Jejím synem byl Mikuláš, jenž obdržel jméno symbolizující křížové
výpravy. Král ho chtěl učinit svým dědicem, ale papež ho 6. října 1260 pouze legitimoval (spolu s dvěma dcerami) a cestu ke koruně mu uzavřel.
Mikuláš pak obdržel opavskou provincii s vévodským titulem. Přemysl se postaral i o dcery, které měl s Anežkou: provdal je za své přední pány.
| Anežka Palceřík Kuenering
|
| 24 |
Bezesporu nejvýraznější postavou vnitropolitické české scény první třetiny 14. století byl Jindřich z Lipé, příslušník panského rodu
Ronovců (podle erbovního znamení, jímž byly dvě zkřížené ostrve, německy die Ronne).
Narozen asi roku 1270, zdědil statky v severních Čechách a první krůčky kariéry učinil na dvoře Václava II. Proslavil se dvojí obranou Kutné Hory
proti Habsburkům a záhy se stal uznávaným a respektovaným předákem českého panstva.
Po nástupu Lucemburků jeho vliv ještě vzrostl získáním úřadu podkomořího, který dokázal bezohledně využívat ve prospěch svůj i svých straníků,
tvořených především příslušníky rozvětveného rodu Ronovců (páni z Dubé, Lipé a Lichtenburka) a spřátelených Markvarticů. Bystrý, inteligentní a
okouzlující feudál dovedl zapůsobit na mladičkého krále Jana Lucemburského. Na druhé straně neměl nouzi o protivníky, ať už to byla Eliška
Přemyslovna, pokládající jej za hlavní překážku silné královské moci a nenávidějící ho pro milostný poměr s její macechou Alžbětou Rejčkou, či jeho
konkurenti mezi panstvem, na prvním místě Vilém Zajíc z Valdeka a Petr z Rožmberka. Obratný feudál překonal i královu nemilost, vrcholící téměř
ročním uvězněním (1315-1316), a po dvojí otevřené vzpouře, kdy se nezalekl ani otevřené zrady panovníka (1318 až 1319), když se paktoval s
Habsburky, se opět vyšvihl do čela zemské šlechtické obce, držby úřadů podkomořího, maršálka a českého hejtmana. | Jindřich Lipé
|
| 25 |
Jan Zhořelecký s Richardis, dcerou švédského krále Albrechta II. měl jedinou dcerku Elišku, vychovávanou na pražském dvoře.
Eliška Zhořelecká se po dvojím manželství (prvním manželem byl vévoda Antonín Brabantský, druhým pak hrabě Jan Holandský) stala nakonec
posledním žijícím příslušníkem lucemburské dynastie. Zemřela roku 1451.
| Alžběta Lucemburská
|
| 26 |
Druhá sestra Karla IV. provdaná za následníka trůnu Jana II. Valois, kvůli utužení svazku Lucemburků s Francií. | Jitka (Guta) Bona Lucemburská
|
| 27 |
Nejmladší bratr císaře Jindřicha VII. v roce 1307 získal kurfiřtský arcibiskupský stolec v blízkém Trevíru
Podílel se jako strýc Karla IV. na jeho zvolení římským králem.
Dne 14. července 1346 se v porýnském městečku Rense, tradičním místě setkávání kurfiřtů, vyslovilo pět z nich, a to český král Jan, trevírský
arcibiskup Balduin, nově jmenovaný kolínský arcibiskup Gerlach Nasavský, mohučský arcibiskup Walram a vévoda saský Rudolf, pro nového
římského krále, jímž se stal podle přání kurie moravský markrabě a český následník Karel, čtvrtý toho jména.
21. 1. 1354. Po téměř padesátiletém pontifikátu zemřel arcibiskup Balduin, vždy spolehlivá opora lucemburských rodových zájmů a zároveň typ
bojovného a nádherymilovného preláta. | Balduin Lucemburský
|
| 28 |
Jan Lucemburský (Slepý), král český v letech 1310-46, titulární král polský v letech 1310-35, od roku 1308 hrabě lucemburský, též generální vikář
římskoněmecké říše v předalpských zemích, přichází na svět 10. srpna roku 1296 v Lucemburku jako syn lucemburského hraběte a pozdějšího
římského krále a císaře Jindřicha VII. Lucemburského a Markéty Brabantské.
V dětství je Jan vychováván na francouzském královském dvoře (na dvoře Filipa IV. Sličného) v Paříži, kde zároveň navštěvuje univerzitu.
V roce 1310 je Janu Lucemburskému nabídnuta českou opozicí krále Jindřicha Korutanského (viz. Jindřich Korutanský) česká královská koruna -
Jan přijímá a po sňatku s dědičkou českého trůnu, Eliškou Přemyslovnou, uzavřeným 1. září roku 1310 ve Speyeru (Špýru) na český královský trůn
usedá.
Fakticky se ale českým králem Jan Lucemburský stává až poté, co jím je Jindřich Korutanský vypuzen z českých zemí - v říjnu roku 1310 přitáhne
Jan do Čech a v prosinci pak vstupuje do Prahy: 7. února roku 1311 je pak Jan Lucemburský slavnostně korunován českým králem.
Janova korunovace je ale podmíněna tzv. inauguračními diplomy, v tzv. volební kapitulaci se nový král zavazuje k rozsáhlým ústupkům šlechtě
(vybírání berně, tažení mimo hranice, přístup cizinců k úřadům a majetkům...) . S českou šlechtou pak svádí v dalších letech Jan Lucemburský, a to
především s jejím "mluvčím" Jindřichem z Lipé, ostrý politický boj o vládu nad královstvím - tento boj pak končí až tzv. domažlickým mírem z roku
1318, jímž Jan fakticky uznává hegemonii českého panstva.
Po uklidnění vnitropolitické situace pak obrací král Jan Lucemburský svoji pozornost k politice evropské, kde si vede podstatně lépe než-li doma -
zprvu podporuje římského panovníka Ludvíka Bavora proti Habsburkům (v roce 1322 od něj pak získává jako trvalou zástavu Chebsko, v roce
1336 se s ním ale názorově rozchází), obratnou politikou, díky níž je někdy přezdíván jako "král diplomat", se mu daří připojit k českému království v
letech 1319-29 Horní Lužici a do roku 1335 většinu slezských knížectví, v letech 1330-33 se pak snaží vybudovat s severní Itálii signorii pod svým
vedením - v Čechách je přitom král Jan jen málokdy, často přijíždí jen proto, že potřebuje peníze na svoji nákladnou, velkorysou evropskou politiku.
Jan Lucemburský nevládl pouze v Čechách, ale i v rodovém lucemburském hrabství, nacházejícím se na exponovaném místě střetávání zájmů
evropských mocností (Svaté říše, Francie, Anglie).
Jako politik orientovaný spíše zahraničněpoliticky se Jan Lucemburský snaží též o usmíření s Jindřichem Korutanským, jenž i po svém odchodu z
českého trůnu stále užívá titul českého krále.
V roce 1335 se Jan Lucemburský vzdává všech nároků na polský královský trůn.
V roce 1334 jmenuje Jan Lucemburský svého staršího syna Karla (viz. Karel IV. Lucemburský), pozdějšího českého krále a římského císaře,
markrabětem moravským, v podstatě mu ale přenechává správu českých zemí - nastává období tzv. lucemburského dvojvládí, kdy vládnou v
podstatě oba dva Lucemburkové, jak Jan, tak Karel. Napětí, které tento způsob vlády musel zákonitě přinést, pak polevuje až v roce 1341, kdy Jan
Lucemburský Karlovi zajistí nástupnictví na českém trůnu - od této doby pak Jan též podporuje Karlovu snahu získat římský královský titul na úkor
Ludvíka Bavora (Karel se římským králem stane v roce 1346, ještě za Janova života).
V posledních letech svého života je král Jan Lucemburský slepý - při jednom z rytířských turnajů, pro něž má zvláštní slabost, přijde nejprve o jedno
oko, v roce 1339 pak oslepne docela.
Jan Lucemburský je za svého života dvakrát ženat - poprvé s Eliškou Přemyslovnou, s níž má sedm dětí: Markétu, Jitku (Gutu), Václava (Karla),
Přemysla Otakara, Jana Jindřicha, Annu a Elišku, a podruhé s Beatrix Bourbonskou (od roku 1334), s níž má děti dvě: Václava a Bona. Kromě těchto
dětí je Jan Lucemburský otcem i jednoho syna nemanželského, Mikuláše.
Český král Jan Lucemburský umírá 26. srpna roku 1346 - místem jeho smrti je bitevní pole u Crécy (Kresčaku), kde se jako slepý účastní na straně
Francie bitvy s Anglií První bitvy 100leté války.
| Jan Lucemburský
|
| 29 |
Jan Jindřich - mladší bratr Karla IV. - markrabě moravský - loajální spojenec a pomocník.
Statut Moravy byl určen na sněmu v roce 1348 tak, že byla rozdělena na tři léna podléhající České koruně a českému králi - Moravské
markrabství, biskupství olomoucké a vévodství opavské. Podle závěti Jana Lucemburského bylo markrabství přiřčeno jeho mladšímu synovi Janu
Jindřichovi (* 1322). Po ztroskotání plánu získat pro něho sňatkem s Markétou Maultasch vévodství korutanské a hrabství tyrolské udělil mu Karel o
Vánocích roku 1349 markrabství jako dědičné léno. V případě Karlovy smrti bez mužských potomků měli se stát Jan Jindřich a jeho potomstvo dědici
českého trůnu. Tato možnost zanikla narozením Václava IV. (1361) a dalších Karlových synů Zikmunda a Jana Zhořeleckého.
Jan Jindřich (1349-1375) učinil svým sídelním městem Brno a rezidencí hrad Špilberk. Často také pobýval na loveckém hradu Veveří. Karla po celou
dobu svého života loajálně podporoval, účastnil se řady jeho jednání a za Karlova tažení do Itálie (1354-1355) ho zastupoval v Čechách jako
místodržící. Ve správě země se řídil bratrovým příkladem zpevnění oblasti tzv. "zvláštního panování". Byl dobrým hospodářem, rozšířil markraběcí
statky a v posledních létech se stal i jedním z Karlových věřitelů.
Se svou druhou manželkou Markétou Opavskou zplodil tři syny - Jošta (*1354), Jana Soběslava (*1356) a Prokopa (*1358) - včímž pádně vyvrátil
pomluvy šířené o něm Ludvíkem Bavorem a Markétou Maultasch.vV posledním znění svého testamentu (1371) svým synům rozdělil markraběcí
majetek a určil, že všichni mají právo užívat markraběcí titul; jejich vrchním pánem však byl ustaven nejstarší Jošt. (mezi nimi však došlo ke sporům).
Dále 3 dcery: Kateřinu (zasnoubená rak. vévodovi Albrechtu III.), Alžbětu (míšeňský markrabí) a Annu.
V povaze Jana Jindřicha se názorně projevily následky výchovy zcela odlišné od výchovy Karla IV. Zatímco starší Karel byl již v útlém mládí žárlivým
otcem z rodinného lůna vtažen do inspirativního prostředí pařížského dvora, záhy byl nucen se orientovat a aktivně působit ve vysoké politice,
mladší Jan Jindřich zůstal dlouho stranou ve výchově opuštěné matky a pak byl odvezen na zatuchlý korutanský dvůr, kde žil jako opomíjený ženich
hraběcí dcerky. Je jisté, že sebevědomí zakřiknutého mladíka nezvýšilo ani nepovedené manželství s výbojnou a mnohem vyspělejší Markétou,
natož pak okolnosti skandálního rozvodu, jenž se stal prvořadou pikanterií své doby.
Mladému knížeti byl vždy oporou jeho starší sourozenec, mnohokrát zachraňující jeho pozici již v době "tyrolské vlády". Pomohl zostuzenému Janu
Jindřichovi i po jeho neslavném návratu do Čech. Zdá se, že se oba bratři upřímně milovali; starší mladšímu téměř nahrazoval otce, za což se mu Jan
Jindřich odvděčoval jako markrabě moravský bezvýhradnou loajalitou a permanentní ochotou pomoci.
| Jan Jindřich Lucemburský
|
| 30 |
JAN SOBĚSLAV (LUCEMBURSKÝ) (* 1352/55?, + 12. 10. 1394) - biskup olomoucký a litomyšlský, markrabě moravský, patriarcha aquileiský
Syn Jana Jindřicha, markraběte moravského a bratra císaře Karla IV., a Markéty Opavské, dcery opavského vévody Mikuláše, měl další čtyři
sourozence: Jošta, Prokopa, Kateřinu a Elišku. Jan Soběslav byl předurčen již od dětství pro církevní dráhu. Při značném množství mužských
potomků v lucemburském rodu mu kynula zcela nepatrná naděje na světskou slávu a majetek. I Karel IV. na něj pamatoval při dělbě svého majetku
(dědická posloupnost v Braniborsku) až na jednom z posledních míst. Mnohé historické prameny uvádějí, že se již jako šestnáctiletý stal po
magdeburském Purkhartovi vyšehradským proboštem, byť ještě neměl kněžské svěcení. To získal Jan Soběslav teprve roku 1370, kdy byl vysvěcen
za jáhna. Proto je pravděpodobnější, že se jednalo o jeho nevlastního bratra Jana, nemanželského syna Jana Jindřicha, o němž chybí dostatek
věrohodných údajů.
Historicky nesporná je skutečnost, že se Jan Soběslav stal roku 1380 kanovníkem v Brně a 1380/81 biskupem v Litomyšli. Na jaře roku 1387 byl
jmenován biskupem olomouckým a 27. 11. 1387 patriarchou v Aquilei. Tato kumulace úřadů byla v té době běžná, neboť obě biskupství zůstávala
dlouho zaopatřovacím úřadem pro nadpočetné mužské potomky vládnoucí dynastie či významných rodů.
| Jan Soběslav Lucemburský
|
| 31 |
1. březen 1396. Nejmladší syn císaře Karla IV. se narodil roku 1370; císařovou závětí mu bylo přiděleno pouze nepatrné Zhořelecko s titulem
vévody.
Když se Zikmund stal uherským králem (1387), prohlásil Jana stále bezdětný Václav IV. za svého nástupce. Snad také proto mu vévoda zachoval
věrnost, když v květnu 1394 padl Václav IV. do zajetí Panské jednoty; rázně zorganizoval širokou prokrálovskou frontu, postavil se jí do čela a za
nemalých finančních obětí vytáhl s vojskem do pole, aby tažením do jižních Čech vymohl Václavovo propuštění. Příliš vděku se však od vrtkavého
krále nedočkal, zvláště když se jako hejtman království (1395-1396) cítil odpovědný za řádné plnění uzavřených závazků a upřímně usiloval o
smíření rozvaděných stran. Navíc ho neustále tížily dluhy, které nadělal při bojích o královo propuštění: ten však s jejich splácením nespěchal a
nakonec na vévodu zanevřel. V lednu 1396 byl Jan vypuzen ode dvora, a tak se znechucen uchýlil před věřiteli do hornolužického kláštera v
Neuzelle, kde pak náhle zemřel (existovalo podezření na vraždu jedem, prý z návodu Joštova).
Ženat byl od roku 1388 s Richardis, dcerou švédského krále Albrechta, s níž měl jedinou dcerku Elišku, vychovávanou pak na pražském dvoře.
Eliška Zhořelecká se po dvojím manželství (prvním manželem byl vévoda Antonín Brabantský, druhým pak hrabě Jan Holandský) stala nakonec
posledním žijícím příslušníkem lucemburské dynastie. Zemřela roku 1451.
| Jan Zhořelecký Lucemburský
|
| 32 |
Zvolen římským králem 27. 11. 1308 po té, co byl zavražděn Albrecht Habsburský (synovcem Janem Parricidou). Přijal od Konráda Zbraslavského
nabídku na českou korunu pro svého jediného syna Jana a s tím spojený dinastický sňatek s Eliškou Přemyslovnou.
Tento rod vládnoucí od 11. století lucemburskému hrabství na německo-francouzském pomezí pozdvihl Jindřich VII. (-> 27.11. 1308), jenž se stal v l.
1308-1313 římskoněmeckým králem. V Svaté říší římské vládli Lucemburkové od r. 1346, kdy byl králem zvolen Janův syn Karel IV., téměř
nepřetržitě až do r. 1437.
3. prosinec 1310. Cesty členů lucemburské dynastie se rozdělily, aby se více nesetkaly. Jindřich VII. s bratrem Walramem nastoupili oslnivou římskou
jízdu, kde byl sice Jindřich ozdoben císařskou korunou "pána světa", ale z níž se nevrátili. Patnáctiletého Jana, který se ještě červenal, si odváděla
pyšná Eliška do nového domova. Otec zajistil Janovi skvělou ochranu. Za jeho poručníky určil arcibiskupa Petra z Aspeltu a hraběte Bertolda z
Hennebergu, bývalé přední rádce Václava II.
29. červenec 1312. V okamžiku, kdy Jindřich VII. vypravoval svého jediného syna do Čech, aby zde získal přemyslovské dědictví a rozšířil tak
mocenskou základnu rodu, sám začínal největší a také nejriskantnější dobrodružství svého života, totiž korunovační výpravu do Říma, aby se jako
první římský král po téměř devadesátileté přestávce pokusil o dosažení císařské hodnosti. Zpočátku byl až překvapivě úspěšný a již v lednu 1311
byl v Miláně korunován lombardskou železnou korunou (vlastně replikou) na krále italského. Ale jakmile vznesl na lombardská města finanční
požadavky, aby mohl pokračovat dál v cestě, vyvolal prudký odpor; ten byl navíc živen opět vzplanuvším guelfsko-ghibellinským antagonismem a
Jindřichovými univerzalistickými požadavky, které vyvolaly nepřátelství papeže, díky čemuž se Lucemburk ocitl v obtížné situaci. Podrážděn
odporem odhodil rychle masku velkorysého a šlechetného monarchy a nahradil ji mstivou krutostí (poprava sedmdesáti měšťanů v Cremoně či krvavá
lázeň v dobyté Brescii), což ještě znásobovalo nenávist jeho protivníků. Od podzimu 1311 si Jindřich musel doslova razit cestu rozbouřenou
Lombardií a Toskánskem k Římu; ten však mezitím obsadily neapolské oddíly. Po neúspěšném pokusu zmocnit se svatopetrské baziliky se Jindřich
musel 29. července 1312 spokojit s korunovací v lateránské bazilice.
Koncem roku 1312 nařídil sbírat v Německu posily. Ale ještě před příchodem pomoci a na prahu rozhodujícího střetnutí s neapolským králem
Robertem i ligou lombardských a toskánských měst císař náhle a předčasně zemřel.
S manželkou Marií brabantsou měl 5 děti syna Jana a dcery
Marii, *1304, +Issoudun-en-Berry 26.3.1324, provdanou 21.9.1322 za pozdějšího francouzského krále Karla IV (*1295 +1328)
Beatrix, *1305, +11.11.1319 provdanou r.1318 za uherského krále Karla Roberta (*1288 +16.7.1342)
Anežka
Kateřina | Jindřich VII. Lucemburský
|
| 33 |
Nejstarší moravský Lucemburk a nový markrabě Jošt (1351-1411) byl na rozdíl od svého otce Jana Jindřicha mužem velice ctižádostivým, který se
nehodlal spokojit s podřízeným postavením v rámci dynastie, jejíž hlavou se stal po smrti císaře Karla IV. o deset let mladší Václav IV.
Nejprve usiloval o sjednocení vlády nad celou Moravou, kde dosáhl aspoň toho, že získal právo vybírat v olomouckém biskupství obecnou berni a
poskytovat mu vojenskou ochranu; nicméně biskupství zůstalo i nadále samostatným článkem České koruny. Dalším úspěchem bylo, že jeho mladší
bratr Jan Soběslav, který byl již dříve určen k duchovní dráze (stal se nejprve biskupem litomyšlským a po marném úsilí o olomoucký stolec
patriarchou aquilejským v severní Itálii, kde byl roku 1394 zavražděn), mu postoupil své statky.
Nárok na jejich část si činil i nejmladší Prokop, a tak došlo mezi oběma markrabaty k prvnímu konfliktu (1382), v němž nakonec Prokop uznal Joštovu
svrchovanost. V polovině osmdesátých let se Jošt i Prokop významně podíleli na záchraně dynastických pozic v Uhrách, když vojenskou intervencí
vynutili uzavření Zikmundova sňatku s Marií Uherskou a Zikmundovu korunovaci (1387). Tažení financoval zejména Jošt; Zikmund mu byl nucen
dát do zástavy Braniborsko s kurfiřtským hlasem. Jošt se tak postupně stal nejbohatším Lucemburkem a věřitelem ostatních včetně krále Václava
IV., který mu zastavil vévodství lucemburské. Posléze Jošt získal ještě Kladsko, které směnil za Dolní Lužici, a začal se jako kurfiřt braniborský
exponovat i v říšské politice.
Dynastická, téměř deset let trvající krize propuknuvší po smrtelném onemocnění Václavově (r. 1393) znepřátelila v boji o možné nástupnictví
zbývající Lucemburky a uvrhla Moravu do občanské války. Markraběcí majetek byl rozchvacován a válka postupně strávila i Joštovy finanční
rezervy. Po smrti Prokopově (1405) se Jošt stal jediným pánem Moravy; poté došlo ke zklidnění vztahů mezi ním, Václavem a Zikmundem. Společně
se Zikmundem se po smrti Ruprechta Falckého ucházel o uprázdněný říšský trůn také Jošt (1410).
1. 10. 1410. Moravský markrabě Jošt, jenž z Brna učinil významné kulturní centrum, byl po smrti Ruprechta Falckého zvolen ve Frankfurtu nad
Mohanem čtyřmi kurfiřtskými hlasy římským panovníkem jako protikrál Zikmunda Lucemburského, jenž 20. 9. obdržel dva kurfiřtské hlasy.
Dříve než mohla být rozhodnuta sporná volba (Zikmund užil pro sebe braniborský hlas náležející Joštovi), Jošt náhle na počátku roku 1411 zemřel.
Za římského krále tak byl uznán Zikmund, kterému znovu připadlo Braniborsko s Dolní Lužicí, zatímco markrabství moravské s lucemburskou
zástavou se opět dostalo Václavovi IV. Od té doby zůstala markraběcí hodnost trvale spojena s osobou českého krále. Obě bezdětná markrabata
našla svůj poslední odpočinek v brněnském augustiniánském kostele sv. Tomáše.
| Jošt Lucemburský
|
| 34 |
Karel IV. Lucemburský, nejvýznamnější evropský panovník pozdního středověku, římský císař a český král, nejstarší syn Jana Lucemburského (viz.
Jan Lucemburský) a Elišky Přemyslovny, přichází na svět jako Václav 14. května roku 1316 v Praze.
V roce 1323 je malý Václav, v souladu s lucemburskou tradicí, poslán na vychování k francouzskému královskému dvoru, kde při biřmování 15. 5.
1923 přijímá jméno Karel. V Paříži Karel získává rozsáhlé vzdělání, na tehdejší dobu je mimořádná jeho znalost jazyků - budoucí císař a král hovoří
německy, francouzsky, latinsky, italsky, na prvním místě ale vždy uvádí češtinu.
V letech 1330-1331 pobývá Karel v Lucembursku, v letech 1331-1333 působí jako zástupce svého otce v severoitalské lucemburské signorii.
Od podzimu roku 1333 Karel spravuje České království místo nepřítomného otce a od roku 1334 vykonává úřad moravského markraběte.
Od počátku čtyřicátých let je Karel favoritem papežské kurie na hodnost římského panovníka proti císaři Ludvíku Bavorovi - i proto je pražské
biskupství v roce 1344 povýšeno na arcibiskupství a je zahájena stavba metropolitní katedrály sv. Víta. Dne 11. července roku 1346 je pak Karel
hlasy pěti kurfiřtů z volen ve Rhens na Rýně římským králem. (korunován v Bonu 26. 11. 1346, 25. 7. 1349 v Cáchách)
Českým králem se Karel stává o rok později, po smrti svého otce - 26. srpna je králem zvolen a 2. září je pak korunován. K této příležitosti dává Karel
zhotovit novou královskou svatováclavskou korunu, později se pak podílí i na formulování korunovačního řádu.
Po smrti císaře Ludvíka Bavora je České království uznáváno jako centrum římskoněmecké říše a jako takové je i náležitě zvelebováno - Praha se
stává Karlovým sídelním městem, je založeno Nové Město pražské (1348) a je budován i nový pražský kamenný most(dokončen 1357). Též je
Karlem
založen hrad Karlštejn, kde jsou pak uloženy říšské korunovační klenoty.
Dne 7. dubna roku 1348 učiní Karel řadu významných aktů, týkajících se poměru českých zemí vůči říši stejně jako vztahů jednotlivých zemí České
koruny navzájem - k zemím koruny české jsou přičleněna slezská knížecí a Horní Lužice, v roce 1368 Dolní Lužice a v roce 1373 Braniborsko.
Ve stejný den, tedy 7. dubna roku 1348, zakládá Karel v Praze vysoké učení, nejstarší univerzitu na sever od Alp.
Dne 6. dubna roku 1355 je Karel v Římě korunován římským císařem a ve stejném roce se pokusí vydat nový zemský zákoník "Majestas Carolina",
návrh však musí stáhnout pro odpor panstva.
Koncem roku 1356 pak Karel vydává Zlatou bulu Karla IV., zákoník, který bude platit ve Svaté říši římské až do roku 1806.
Jako vladař se Karel IV. chová většinou racionálně a cílevědomě, nezřídka s potřebnou dávkou lsti - ve vlastní rodině se ale chová dosti odlišně:
především pak nepřiměřeně zbožňuje svého prvorozeného syna Václava, snad i proto, že tento dědic jeho trůnu (v roce 1376 ho Karel prosazuje na
trůn římského krále) přichází na svět až po dvou dcerách.
Karel IV., jak již bylo řečeno, je velkým vzdělancem - dodnes je znám jeho vlastnoručně sepsaný životopis "Vita Caroli", v němž jsou vylíčena velmi
živě jeho dobrodružství v severní Itálii na počátku třicátých let čtrnáctého století. Životopis je nakonec doveden až k roku 1340. Karel IV. též píše
"Život svatého Václava" a řadu teologických a právních spisů, všechny latinsky. Za své vlády též podporuje dějepisectví ve snaze oslavit svoji
vládu, ale též její přemyslovské kořeny.
Karlova česká i říšská politika směřovala k nastolení hegemonie lucemburské dynastie v Evropě v době, kdy prvenství Francie bylo zpochybňováno
stále trvající a neúspěšnou "stoletou válkou" s Anglií. Ač soudobí francouzští králové byli Karlovými blízkými příbuznými - Jan II. Dobrý (+ 1364) jeho
švagrem a Karel V. Moudrý (+ 1380) jeho synovcem, Karel jako římský král a císař zvolil neutrální postoj, ale jako český král dále udržoval přátelské
vztahy k rodu Valois.
Co se týče osobního života, Karel IV. je celkem čtyřikrát ženat
S Blankou z Valois (viz. Blanka z Valois), s níž má dvě dcery, Markétu a Kateřinu,
S Annou Falckou (viz. Anna Falcká) má syna Václava,
Třetí Karlovou ženou se pak stává Anna Svídnická (viz. Anna Svídnická), která mu porodí Alžbětu a následníka Václava IV., a umírá při porodu
společně s dalším dítětem.
Čtvrtou pak Alžběta (Eliška) Pomořanská, se kterou má Annu, Zikmunda (viz. Zikmund Lucemburský), Jana Zhořeleckého, Karla, Markétu a
Jindřicha.
Celkem 12 dětí z nichž se 9 dožilo dospělosti.
Význam Karla IV. Lucemburského je pro české země obrovský - za jeho vlády se České království stává středobodem Evropy, Praha je sídelním
městem Svaté říše římské, celá země zažívá neobyčejný rozvoj hospodářský, umělecký i kulturní. Již Karlovi současníci jsou si jeho významu vědomi
-
v pohřební řeči po své smrti 29. listopadu roku 1378 je pak císař Karel IV. Lucemburský poprvé nazván Otcem vlasti.
Karel IV. je pohřben v královské hrobce, kterou nechává sám postavit v chrámu sv. Víta na Pražském hradě.
Zemřel v Praze 29. listopadu 1378 ve věku 62 a půl roku, když bezprostřední příčinou jeho smrti se stal úraz (zlomenina krčku stehenní kosti) a
následné komplikace spojené s proleženinami a zápalem plic.
| Karel IV. Lucemburský
|
| 35 |
26. 2. 1361. Třetí manželce krále Karla IV. Anně Svídnické se narodil toužebně očekávaný nástupce, Karlův druhý syn Václav, pozdější římský a
český král (+ 1419).
Jen málo osobností z českých dějin bylo stíháno takovou nepřízní a otevřeným nepřátelstvím, a to již během života, jako Václav IV. Zdánlivě se to
může zdát pochopitelné, vždyť nehodný nástupce velkého císaře během své dlouhé vlády promrhal téměř vše z otcova odkazu. Svou neschopností
a letargií ztratil respekt a vládu v říši, doma si postupně znepřátelil vlastní příbuzné, církev i šlechtu, takže se nakonec stal bezmocnou loutkou na
trůně, kterou si jeho poddaní dokonce dvakrát dovolili zajmout, což byla pohana, jež se českému králi nepřihodila nikdy předtím ani potom. Václavovi
bylo předhazováno mnohé: němečtí historici mu vyčítali stranění domácímu českému živlu, církevní zas protináboženské postoje.
Setkáváme se však i s odlišným hodnocením pěstovaným zejména od obrození v protikladu ke katolickému zatracování: líčí Václava IV. jako muže
dobrého, ochránce chudých a přítele prostých lidí. Obdobné názory však nebyly výjimkou ani za života krále, který si přes veškeré nepříznivé
aspekty svého panování postupně získal všeobecnou popularitu u širokých vrstev obyvatelstva, takže jeho smrt byla upřímně oplakávána.
Jisté je, že Václav IV. byl opravdu rozpornou osobností. Jen málokdo byl na vládu tak pečlivě připravován, jen málokdo měl do ní tak usnadněný
start.
Českým králem se stal již v kolébce - ve 2 letech v r. 1363, římským králem v patnácti letech - 1376. A právě to bylo velkým kamenem úrazu. Václav
IV. byl sice k vládě připravován, ale připraven nebyl. Byl nucen jen přihlížet, jak vládne jeho otec, císař Karel IV., ale sám se naučil jen reprezentovat
a naslouchat hlasu rádců. Měl skutečně nejlepší úmysly stát se úspěšným vládcem; v prvním období svého panování se o to poctivě snažil, avšak
nejen vlastní nedostatky, ale i objektivní obtíže způsobily, že se stále více svým povinnostem vyhýbal a utíkal před nimi, aby holdoval svým
skutečným zálibám: lovu, společnosti přátel a krásných žen nad pohárem vína, uměleckým předmětům. Přátele a rádce si ovšem začal vybírat nikoliv
podle jejich schopností, ale podle toho, jak mu uměli zalichotit.
Václav IV. byl dvakrát ženat. Po smrti své první ženy - 31. 12. 1386 o silvestrovské noci zemřela na Karlštejně za podivných okolností bezdětná
královna Johana Bavorská (* 1356), kterou prý smrtelně pokousal Václavův oblíbený lovecký pes - si vzal Žofii Bavorskou.
duben-květen 1389. Václavovi IV. se podařilo ukončit vleklou válku mezi bavorskými a falckými Wittelsbachy a říšskými městy a upevnit svou
pokleslou prestiž. Jeden z jeho posledních úspěchů, dosažený však spíš umem jeho diplomatů, byl dovršen svatbou (2. 5.) s bavorskou princeznou
Žofií (* 1376). I toto manželství bylo bezdětné. | Václav IV. Lucemburský
|
| 36 |
Bratr císaře Jindřicha, půbodně měl být manželem Elišky Přemyslovny.
Zemřel při "římské jízdě" při dobývání italských měst. | Walram Lucemburský
|
| 37 |
Zikmund Lucemburský, poslední Lucemburk na českém trůnu, též uherský král a římský císař, postava v českých zemích přijímaná i dnes krajně
rozporuplně, přichází na svět 14. února roku 1368 v Norimberku jako syn císaře Karla IV. (viz. Karel IV.) a Alžběty (Elišky) Pomořanské (viz. Alžběta
Pomořanská).
V roce 1373, jako pětiletý, obdrží od svého otce Zikmund nově získané Braniborsko (později ho, v roce 1388, z finančních důvodů, zastaví bratranci
Joštovi Lucemburskému) a je jím předurčen na polský trůn - Karel IV. jej zasnubuje, v roce 1379, s Marií, dcerou polského a uherského krále Ludvíka
I. Uherského.
Polskou korunu se ale Zikmundovi získat nepodaří, v zápase o polský trůn v letech 1382-1384 prohrává. S korunou uherskou je to naopak - v roce
1385 vpadne Zikmund se svým vojskem ho Uher a 31. března roku 1387 je korunován uherským králem. Jako uherský panovník pak Zikmund bojuje
s Benátkami o dalmatské pobřeží a brání expanzi osmanských Turků na Balkáně - roku 1396, 28. září,je jím zorganizovaná křížová výprava u
Nikopole Turky poražena.
V roce 1401 je Zikmund zajat uherskou šlechtou a internován na hradě Siklos. Po svém propuštění pak obrací svoji pozornost do Čech, kde podpoří
vyšší šlechtu proti svému nevlastnímu bratrovi Václavu IV. - v roce 1402 nechá Zikmund Václava zajmout a odvézt do Vídně, kde pak český král
stráví více než rok, zatímco Zikmund jako Václavem jmenovaný správce Českého království fakticky přebírá vládu v Čechách.
V roce 1404 se Václav se Zikmundem usmiřují a Zikmund se vrací zpět do Uher, kde pak za jeho vlády dochází k uklidnění politických poměrů a k
prudkému hospodářskému a kulturnímu rozvoji. Zikmund za základ panovníkovi ekonomické moci považuje města, kterým uděluje mnohá privilegia.
Zikmund je též znám tím, že zastává podřízenost církve světské moci, v letech 1403-1404, po sporech s papežem, zakáže odvádět peněžní dávky
kurii a sám se rozhodne obsazovat některé církevní úřady, včetně biskupských.
Po smrti Václavova římského protikrále Ruprechta Falckého je 21. července roku 1411 s Václavovým souhlasem Zikmund zvolen hlasy pěti kurfiřtů
římským králem (korunován je v Cáchách 8. listopadu roku 1414). Jako římský panovník roku 1415 postupuje Hohenzollernům Braniborsko. Jako
římský král též usiluje o reformu římské církve a odstranění papežského schizmatu - i proto podpoří svolání kostnického koncilu, koncilu, kde je pak
upálen český kazatel a církevní reformátor Jan Hus (viz. Jan Hus), na jehož smrti má Zikmund nesporný podíl.
Cesta Zikmunda na český královský trůn je obtížná - je sice přirozeným nástupcem a dědicem Václava IV., dědicem korunovaným již v létě roku 1420,
ale dlouho není husity, a není se co divit, uznáván, jeho křížové výpravy proti nim nejsou úspěšné. Jako český král je, tentokráte již i husity, přijat až v
roce 1436 (když předtím v roce 1433 získává po dlouhých dvaadvaceti letech čekání titul římského císaře) poté, co přijímá tzv. kompaktáta,
vyhlášená v Jihlavě, v nichž jsou vyjádřeny podmínky smíru mezi husity, kterým je povoleno přijímání z kalicha, a katolickou církví.
Co tedy vlastně znamená osobnost Zikmunda Lucemburského pro české země? Rozhodně nelze tohoto panovníka redukovat jen na podněcovatele
křížových výprav proti "kacířským" husitským Čechám, stejně jako ho nelze považovat za jediného viníka smrti Mistra Jana Husa. Zikmundova české
politika má dvě základní roviny - tou první je jeho snaha o potlačení husitství, což se mu přes všechno vynaložené úsilí nezdaří, a tou druhou jsou
jeho snahy o dohodu s utrakvisty, kde jsou jeho výsledky již o poznání znatelnější (uzavření dohody v Chebu v roce 1431).
Co se týče Zikmundova osobního života, Zikmund Lucemburský je dvakrát ženat - jeho první manželství s Marií Uherskou je bezdětné, s druhou
manželkou, Barborou Celskou má dceru Alžbětu.
Zikmund Lucemburský umírá rok po svém uznání českým králem, 9. prosince roku 1437 ve Znojmě.
| Zikmund Lucemburský
|
| 38 |
Adléta Míšeňská, česká kněžna a první manželka krále Přemysla Otakara I. (viz. Přemysl Otakar I.), přichází na svět někdy ve druhé polovině 12.
století (po roce 1160) jako dcera Oty Bohatého Míšeňského - datum jejího narození není dnes známo.
V roce 1178 se Adléta Míšeňská stává první manželkou českého krále Přemysla Otakara I., s nímž se seznamuje někdy v polovině sedmdesátých let
12. století během jeho německého vyhnanství a s nímž má pak čtyři děti (jsou uvedené podle data narození) - Vratislava, Markétu (Dagmar),
Božislavu a Hedviku.
Po nástupu Přemysla Otakara I. na český knížecí trůn v roce 1192 přichází Adléta Míšeňská se svým mužem do Prahy, nicméně již o rok později,
poté, co je Přemysl zradou panstva trůnu zbaven, oba manželé i s dětmi opět prchají do ciziny - Adléta do rodné Míšně, Přemysl je v těchto letech
najímán se svojí vojenskou družinou do služeb mnoha německými knížaty: v této době pak dochází k odcizení obou manželů, odcizení, které pak v
roce 1198, po opětovném nástupu Přemysla Otakara I. na český knížecí stolec, vyvrcholí Adlétiným zapuzením - Přemysl svoji ženu s dětmi za
sebou
do Čech již nepustí, Adléta zůstává v Míšni u svého bratra Dětricha.
Ještě stále v roce 1198 se pak Přemysl Otakar I. žení se svojí druhou ženou, Konstancií Uherskou (viz. Konstancie Uherská).
Adléta Míšeňská se ale svých práv ženy českého panovníka odmítne vzdát, pomoc hledá jak u samotného papeže, tak u nejvýznamnějších
představitelů německých knížat - její boj má částečný úspěch: v roce 1205 se Adléta Míšeňská načas vrací do Prahy (Konstancie přitom ustupuje
do
pozadí) jako česká královna, ale v roce 1206 papežská kurie rozhodne o tom, že její manželství bylo právoplatně rozvedeno a že zákonnou
manželkou krále Přemysla Otakara I. je Konstancie.
Adléta Míšeňská ale i poté bojuje proti rozvedení svého svazku s Přemyslem, v roce 1207 pak prosadí revizi celého rozvodového řízení - důvodem
je
její snaha bránit zájmy svého prvorozeného syna Vratislava. V roce 1210 ale papežská kurie své rozhodnutí z roku 1206 znovu potvrdí.
2. roku 1211 února Adléta Míšeňská, první manželka českého krále Přemysla Otakara I. v míšeňském klášteře sv. Kříže umírá.
| Adléta Míšeňská
|
| 39 |
Nemanželský syn Přemysla Otakara II. Přemysl, nemaje dlouho jiného mužského potomka, vynaložil nemalé úsilí k prosazení jeho nástupnictví
(Král ho chtěl učinit svým dědicem, ale papež ho 6. října 1260 pouze legitimoval (spolu s dvěma dcerami) a cestu ke koruně mu uzavřel.)
K Opavsku náležel Krnov, Hlubčice a další místa, která obdržel Mikuláš v 2. polovině 13. století s vévodským titulem.
Proti Falkenštejnově skupině vystoupil se zbraní v ruce v "nové válce" spolu s hejtmanskými veterány z Přemyslových dob (Purkart z Janovic a
Milota z Dědic, a další pánové vytlačení ode dvora: Dobeš z Bechyně a Čeněk z Kamenice, Zbislav Zajíc z Třebouně a Beneš z Vartenberka.
Mikuláš udělil biskupu vratislavskému v léno hrad Edelštejn, zatímco Záviš byl patrně v dobrých vztazích s biskupovým protivníkem, vévodou
Jindřichem IV. K Mikulášovi zase hledali cestu slezští Piastovci ohrožení Jindřichovou expanzí a mladý Mikuláš, jenž se oženil se sestřenicí krále
Rudolfa Adlétou, se stal důležitou osobností a rivalem Závišovým.
"Nová válka" byla ukončena v květnu 1274 mírem, jenž měl platit minimálně čtyři roky. Král Václav zaručil odbojníkům beztrestnost, římský král
Rudolf však měl být požádán o rozhodčí soud v případě nových sporů. Správa státu zůstala v rukou Falkenštejna.
Závišova hlava padla před hradem Hlubokou 16. květen (?) 1290, kterou hájil jeho bratr Vítek. Popravu nařídil Mikuláš Opavský, který po smrti
Jindřicha IV. mohl posílit protivítkovský boj.
S manželkou Adlétou měl 3 syny - Mikuláše (vévodu opavského), Václava a Jana.
Jeho vnučky byly provdány za přední české pány, např.
Markéta (1330-1363) Jana Jindřicha, markraběte Moravského (*12.2.1322 +12.11.1375)
Anna (1361-po 7.8.1398) Petra ze Šternberka (+1397) | Mikuláš Opavský
|
| 40 |
Krásnou ženou, která se dokázala v tvrdých podmínkách středověku postarat o svou budoucnost, byla Eliška (Alžběta) Rejčka. Původně se
jmenovala Richenza. Byla dcerou švédské princezny Luitgardy a velkopolského vévody Přemysla, který svou manželku zabil. Jeho třetí odvážnou
manželkou byla Markéta Braniborská z rodu Askánců. Když byl nakonec Přemysl zavražděn v Rogožně, postarala se Markéta o sedmiletého sirotka
a zasnoubila Richenzu s braniborským princem, synem Oty V. Dlouhého. Ten však později zemřel.
Při jednání s velkopolskou elitou o nástupu Václava II. bylo stanoveno, že se s Richenzou ožení český král. Pro svůj dětský věk byla Richenza
odvedena do Budyně, kde vyrůstala pod péčí své tety Gryfiny.
V roce 1303 se uskutečnil na návrh zbraslavského opata oficiální sňatek. Richenza vstoupila na Pražský hrad a přijala jméno Eliška (Alžběta). Zde
žila s generačně blízkými dětmi z Václavova prvního manželství (o rok mladší Václav III., dále Anna, Eliška a Markéta) a také s princem Janem
(budoucí vrah Albrechta I.). Z manželství s Václavem II. se jí narodilo jediné dítě, dcera Anežka. Václav II. jí pojistil vdovský důchod 20 tisíc hřiven
na východočeských, tzv. věnných městech. Její sňatek s králem Rudolfem Habsburským byl na úkor nároků ostatních Přemysloven. Eliška
Přemyslovna se poté pro spory musela přestěhovat z Hradu do města. Rudolf Rejčce před svou náhlou smrtí její důchody zdvojnásobil. Rejčka,
která udržovala styky s habsburskou stranou, jedné noci uprchla z Prahy. Uchýlila se do Vídně, ale svá věnná města dala k dispozici Habsburkům. | Eliška Rejčka Piastovna
|
| 41 |
Vnučka Dobravy Přemyslovny provdaná za dva severské krále
v r. 980/90 za krále Erik VIII Švédského (+995);
a podruhé v r. 998 za krále Svena I. Dánského (+1014)
Zemřela až někdy po smrti druhého manžela. | Světoslava Polská
|
| 42 |
Pokřtěn 966 na popud své manželky Dobravy Přemyslovny.
Polský kníže 962-993
Měl 3 manželky - jméno první se nezachovalo, třetí (979/980) byla Oda (+1023) dcera hraběte Dietrich von Haldensleben.
Měl 6 dětí:
S první manželkou 1 syna
s Dobravou
Boleslava I "Chrobrého" knížete (993-1024) a krále Polska (1024-25), Rok českého knížete (1003-04), nar. *967, +17.6.1025;
Swietoslawu=Sygrida=Gunhild, nar. asi * 970, +po r. 2.2.1014; provdanou v r. 980/90 za krále Erik VIII Švédského (+995); a podruhé v r. 998 za
krále Svena I. Dánského (+1014)
s Odou
Mieszka, *nar. po 979, +zemřel po 25.5.992
Swietopolka, *nar. po 980, +zemřel po 25.5.992
Lamberta | Měšek Polský
|
| 43 |
Polský kníže a král z rodu Piastovců
Syn prvního Piastovce Měška a české princezny Doubravky se ujal vlády v Polsku roku 992. Na jeho dvoře našli útulek Slavníkovci, kteří přežili
vyvraždění svého rodu: bratři Vojtěch, Radim a Soběslav. Byla to úcta ke sv. Vojtěchu, která Boleslava Chrabrého sblížila s císařem Otou III., což
umožnilo naplnit polskému knížeti jeho ambice. Po smrti Boleslava II. využil zmatků v Čechách a dobyl Krakovsko.
Poté na slavné pouti císaře Oty III. v roce 1000 do Hnězdna získal zřízením arcibiskupství vlastní církevní organizaci, která měla napomoci
vybudování velké slovanské říše pod jeho hegemonií. Rozepří mezi Přemyslovci Boleslavem III. a jeho bratry Jaromírem a Oldřichem rázně využil -
zajal a oslepil Boleslava a na knížecí stolec prosadil svého pretendenta Vladivoje. Po jeho brzké smrti v letech 1003-04 sám opanoval Čechy, kde
zůstal Přemyslovcům věrný jen Vyšehrad.
Nový německý král Jindřich nabídl Boleslavovi Chrabrému Čechy a Moravu v léno, ale ten odmítl - cítil se už dost silný i na roztržku s říší. Jindřich ho
válečnou výpravou, které se účastnili i Jaromír s Oldřichem, vypudil z Čech, když - jak píše Kosmas - "sám kníže jen stěží s málo muži vyvázl". Tím
skončila jeho vláda v Čechách, ale Moravu získali Přemyslovci zpět až po mnoha letech (někdy kolem 1029).
Nakonec po dlouhých bojích složil Boleslav Chrabrý vasalskou přísahu říši, protože potřeboval volné ruce při výbojích na východě proti Kyjevské
Rusi. Po smrti Jindřicha se Boleslav sám roku 1025 korunoval na polského krále, aby vyjádřil své suverénní postavení, ale krátce nato zemřel.
Polsko 1025
Polské vévodství povýšeno na království
Vévoda Boleslav I. byl rok po papežském požehnání korunován v Hnězdně na prvního polského krále. Krátce nato Boleslav I. zemřel. Jeho
nástupcem se stal Měšek II.
Král Boleslav I. Chrabrý dovršil sjednocování Polska, které započal před ním jeho otec vévoda Měšek I.
Během své třiatřicetileté vlády dobyl Boleslav I. Krakovsko, Moravu a území Slovenska. K polskému mocenskému okruhu patřily dočasně i Čechy a
Kyjev.
Po dlouholetých sporech s říší a císařem Jindřichem II. získalo Polsko jako říšská léna Lužici a Milsko (území obývané slovanským kmenem
Milčanů).
Měl 4 manželky a 9 dětí
1: 984 (rozveden 985/6) neznámá, dcera markraběte Rikdaga Míšeňského;
2: 985 (rozveden 987) Judita Uherská;
3: 987 Emnilde (+1017) dcera Dobromira;
4: 3. 2. 1018 Oda (+1025) dcera markraběte Ekkeharda Míšeňského
jako čtvrté dítě se narodil (Emnildě) v r. 990
pozdější polský král (1025-34)Měšek II. Lambert , ,zavražděn 10.5.1034, ktrý si vzal v r. 1013 Richezu of Lorraine (*nar. před r. 1000 +21.3.1063)
jeho vnučka Swatawa byla ženou českého krále Vratislava II.
| Boleslav I. Chrabrý Polský Piast
|
| 44 |
Eliška (též Alžběta) Pomořanská, po Blance z Valois (viz. Blanka z Valois), Anně Falcké (viz. Anna Falcká) a Anně Svídnické (viz. Anna Svídnická)
čtvrtá a poslední žena římského císaře a českého krále Karla IV. Lucemburského (viz. Karel IV. Lucemburský), přichází na svět někdy v roce 1347
jako dcera pomořanského vévody Bohuslava V. a polské princezny Alžběty.
Od Karlových předchozích manželek se Eliška odlišuje v mnoha ohledech - na rozdíl od nich má urostlou, statnou postavu a na svoji
dobu disponuje zcela mimořádnými fyzickými dispozicemi.
Dalším výrazným rozdílem, oproti předchozím Karlovým ženám, je její schopnost dát císaři potomstvo - dá Karlovi celkem šest dětí, což je více než mu
daly všechny tři předchozí královny dohromady.
Sňatek Elišky (Alžeběty) Pomořanské a Karla IV. (koná se 21. května roku 1363 v polském Krakově za účasti krále polského, uherského, dánského a
kyperského a za přítomnosti mnoha evropských i českých šlechticů - mezi snoubenci je věkový rozdíl třicet jeden rok...), stejně jako ostatně všechny
Karlovy sňatky, má charakter sňatku politického - Karel IV. jím rozbíjí protičeskou koalici polského a uherského krále, kteří se proti císaři spojili s
rakouským vévodou Rudolfem IV.
V Praze je pak Eliška Pomořanská korunována 11. června roku 1363 českou královnou. V Římě (1. listopadu roku 1368) je korunována
římskou císařovnou, stává se tak druhou (po Anně Svídnické) českou královnou, které se této cti dostane a jedinou, které nasadí korunu sám papež
(Urban V.).
Eliška Pomořanská dá, jak již bylo zmíněno, celkem šest dětí - dcery Annu Markétu a syny Zikmunda (viz. Zikmund Lucemburský), Karla, Jana
Zhořeleckého a Jindřicha. Své děti Alžběta žárlivě střeží a zvláště Zikmunda, pozdějšího krále uherského a krátce i českého, zcela otevřeně staví
proti Karlovu prvorozenému synovi, Václavovi.
Po smrti Karla IV. (císařovna jej přežije o patnáct let) se Eliška věnuje cele výchově dětí a místo první ženy pražského dvora přenechává manželce
svého nevlastního syna, krále Václava IV., Žofii Bavorské - sama se věnuje výrazné finanční i politické podpoře syna Zikmunda při jeho usilování o
získání uherského trůnu.
Poslední léta svého života pak císařovna Eliška Pomořanská tráví ve svých východočeských věnných městech, 14. února roku 1393 pak v Hradci
Králové umírá, pohřbena je, stejně jako ostatní ženy Karla IV. Lucemburského, v královské hrobce chrámu sv. Víta v Praze.
| Eliška Pomořanská
|
| 45 |
Bedřich
(též známý jako Friedrich), český kníže z rodu Přemyslovců v letech 1172-73, 1178-82 a 1182-89, panovník, za jehož vlády dochází k
nejhlubší krizi přemyslovského státu a k jeho faktickému rozpadu, přichází na svět někdy kolem poloviny 12. století (snad v roce 1141) jako syn
českého knížete a krále Vladislava II. a Gertrudy Babenberské.
V mládí je Bedřich zasnouben s Alžbětou Uherskou, dcerou uherského krále Gejzy III. Uherského (v roce 1157), v roce 1160 je mu pak dán do
správy Olomoucký úděl.
Na český knížecí stolec Bedřich poprvé usedá v roce 1172, kdy jeho otec, Vladislav II. ve snaze zajistit synovi nástupnictví, abdikuje na český trůn
a dosazuje na něj Bedřicha - české panstvo ale s Vladislavovou volbou nesouhlasí, hned v příštím roce je pak Bedřich poté, co jej za knížete
neuzná římskoněmecký císař Friedrich I. Barbarossa, na říšském sněmu v Hermsdorfu sesazen a na jeho místo je nastolen Oldřich (ten se ale vlády
vzdává ve prospěch Soběslava II. {viz. Soběslav II.}).
Po svém sesazení pak Bedřich žije v německém vyhnanství.
V roce 1178 se pak postoj Friedricha I. Barbarossy vůči Bedřichovi mění - po vzpouře moravských údělním knížat proti Soběslavu II. uděluje císař
Bedřichovi české země v roce 1178 v léno, vlády se pak Bedřich ujímá v roce 1179 poté, co Soběslava v bitvě na Bojišti porazí.
Druhá vláda knížete Bedřicha nemá, stejně jako ta první, dlouhé trvání - proti knížeti, který je svými současníky považován za neschopného
panovníka, vypukne v létě roku 1182 povstání, v jehož čele stojí správce Znojemského údělu, kníže Konrád Ota - ten pak poté, co je Bedřich
vyhnán ze země, usedá na český knížecí trůn.
Ještě stále v roce 1182 se pak ale Bedřich stává českým knížetem potřetí, když je na říšském sněmu v Řezně prohlášen císařem Friedrichem I.
Barbarossou za českého knížete - zároveň je od českých zemí odtržena Morava, která je povýšena na markrabství a začleněna do říše (moravským
markrabětem je jmenován Konrád Ota). V roce 1186, po bitvě u Loděnice (1185), kde Bedřich nad Konrádem Otou zvítězí, se pak situace částečně
navrací k normálu - Konrád Ota tzv. knínskou dohodou uzná podřízenost Bedřichovi a přijímá od něj Moravu v léno.
Rozklad českého státu je pak završen v roce 1187, kdy Friedrich I. Barbarossa jmenuje pražského biskupa (a pozdějšího českého knížete) Jindřicha
Břetislava říšským knížetem - tímto jeho krokem jsou pak vyňaty církevní statky a celé pražské biskupství z působnosti českého knížete.
Kníže Bedřich je za svého života ženatý s Alžbětou Uherskou, s níž má děti Vratislava, ?Helenu, Sofii (Žofii), Ludmilu, Olgu a Markétu.
25. března roku 1189 pak kníže Bedřich umírá, jeho ostatky jsou uloženy v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. | Bedřich Přemyslovec
|
| 46 |
Boleslav I. Ukrutný "Bratrovrah"
Pátý Přemyslovec na českém knížecím trůnu kníže Boleslav I., zvaný Ukrutný, kníže český v letech 929/935?-967/972, přichází na svět po sv.
Václavovi (viz. sv. Václav) jako druhorozený syn knížete Vratislava I. (viz. Vratislav I.) a Drahomíry (viz. Drahomíra) někdy v roce 915.
V mládí dostává od otce úděl ve středních Čechách, kde si pak postaví hrad, který nese jeho jméno - Boleslav.
Za vlády svého staršího bratra Václava se Boleslav pod vlivem matky staví do čela opozice, která nesouhlasí s Václavovou orientací na Sasko a jeho
odklonem od Bavorska - konflikt mezi bratry vyvrcholí známým pozváním Václava na svěcení kostela v Boleslavi, kde je pak kníže Václav na
Boleslavův příkaz zavražděn.
Po Václavově zavraždění (28. září roku 935, podle starších pramenů v roce 929) Boleslav obsazuje Pražský Hrad a stává se českým knížetem - jako
nový panovník pak záhy nechává přenést ostatky zavražděného bratra Václava do Prahy, kde jsou pak uloženy do nově založeného kostela sv. Víta
na Pražském hradě.
Jako český kníže je Boleslav I. Ukrutný velice úspěšný, často bývá označován za jednoho z nejúspěšnějších českých panovníků - během jeho
panování je započato s budováním státní správy českého státu (tzv. hradská soustava), je zavedena "daň z míru", české země zažívají hospodářský
rozvoj - jako první české kníže pak Boleslav I. Ukrutný dává v Praze razit stříbrné mince, denáry. Změny probíhají i na Pražském hradě, kníže
nechává postavit knížecí sídlo nově z kamene.
Na mezinárodní scéně Boleslav I. Ukrutný dlouhá léta hájí nezávislost českých zemí na sousední německé říši - až když v roce 950, kdy do Čech
přitáhne císař Ota I., s nímž Boleslav předchozích čtrnáct úspěšně válčí, a obléhá (patrně) boleslavský hrad, dojde k obnovení lenní závislosti
českého knížectví. Na straně Otově se pak Boleslav I. Ukrutný účastní bitvy s Maďary na řece Lechu u Augsburgu roku 955 - porážka maďarských
kmenů pak Boleslavovi usnadní jeho expanzi na východ: ke svému knížectví připojí Moravu a Slezsko, ovládá i Krakovsko a Červené Hrady.
Ke konci života se pak Boleslav I. snaží o založení biskupství v Praze - to však bude založeno až za vlády jeho syna Boleslava II. Pobožného.
Boleslavovou manželkou je patrně Biagota, s níž má čtyři děti: Doubravku, Boleslava (viz. Boleslav II. Pobožný), Strachkvasa (Kristián) a Marii
(Mlada).
Boleslav I. Ukrutný umírá 15. července roku 972 (nebo 967). | Boleslav I. Přemyslovec
|
| 47 |
Boleslav II. Pobožný
"Pobožný vrah Slavníkovců"
Kníže Boleslav II. Pobožný, šestý Přemyslovec na českém knížecím stolci, syn a dědic knížete Boleslava I. Ukrutného (viz. Boleslav I. Ukrutný) a
Biagoty (?) dovršuje za své vlády (mezi lety 967/972-999) dílo svého otce - nejenže se mu daří udržet hranice českého státu vytvořené otcovými
výboji, on tyto hranice ještě značně rozšíří. Za jeho vlády tvoří území českého státu celé Čechy vyjma Chebska, Morava s celým poříčím Dyje, na
východě sahá Boleslavova říše až k Váhu, do českého státu patří rovněž Slezsko a část Ruska sahající po horní Bug.
Co se týče Boleslavova postavení na mezinárodní scéně, Boleslav II. vládne bohatému a mocnému středoevropskému státu, jehož postavení je ještě
zpevněno Boleslavovým přátelstvím s polským králem Měškem, za kterého je provdána Boleslavova sestra Doubravka (po její smrti a nástupu
Boleslava Chrabrého na polský trůn nicméně česko-polské spojenectví postupně slábne, Boleslav II. je nakonec donucen vzdát se Slezska a
Krakovska).
Na východě pak začíná být pro Boleslava situace neúnosná po nástupu Vladimíra Velikého na ruský knížecí trůn, po roce 981 se začíná Boleslavovo
východní, ruské panství, hroutit.
Na domácí politické scéně je velmi významnou událostí, jež se uděje v roce 973 - v tomto roce je založeno pražského biskupství (do té doby Čechy
církevně náleží do řezenské diecéze), podřízeného mohučskému arcibiskupství. Prvním pražským biskupem se pak stává Sas Dětmar, po něm pak
Slavníkovec Vojtěch (viz. sv. Vojtěch), jehož vztahy s Boleslavem jsou složité - Vojtěch kvůli rozepřím s knížetem dvakrát (989 a 995) svoji diecézi
opouští. Za vlády Boleslavovy je též založen klášter sv. Jiří na Pražském Hradě, kláštery Břevnov a Ostrov a nejméně ještě dalších dvacet kostelů,
značně rozšířen je kult sv. Václava (viz. sv. Václav).
Právě na svátek tohoto světce, 28. září 995, pak dochází k události, která má zásadní vliv na další dějinné směřování českých zemí - Přemyslovec
Boleslav II. Pobožný dává příkaz k dobytí centra Slavníkovců, Libice a k vyvraždění všech členů slavníkovského rodu. Smrti unikne pouze Vojtěch.
Smrtí Slavníkovců je pak definitivně zakončen proces sjednocování českých zemí pod vládu pražských knížat, Přemyslovců.
Boleslav II. Pobožný je ženat nejspíše dvakrát: s Emmou (viz. Emma), má tři děti - Václava, Jaromíra (viz. Jaromír) a Oldřicha (viz. Oldřich). Matkou
nejstaršího Boleslava (viz. Boleslav III. Ryšavý) Emma ale patrně není, toho Boleslavovi nejspíše porodí údajná první manželka, pokud vůbec existuje,
mnohé indicie nicméně naznačují, že ano, ale její život je pro nás naprostou neznámou... | Boleslav II. Přemyslovec
|
| 48 |
Boleslav III. Ryšavý, sedmý Přemyslovec na českém knížecí stolci, syn knížete Boleslava II. Pobožného (viz. Boleslav II. Pobožný) a Emmy (viz.
Emma), usedá na uvolněný český knížecí stolec po otcově smrti v roce 999 - s jeho jménem je pak je spojována jedna z prvních vážných
vnitropolitických krizí rodícího se českého státu.
Tato krize má několik příčin, jednou z těch hlavních je ten fakt, že český stát, ještě za Boleslavova děda, Boleslava I. Ukrutného (viz. Boleslav I.
Ukrutný) expandující na sever do Polska a na východ k Rusku, o svá dobytá území přichází - v době, kdy Boleslav III. nastupuje na knížecí stolec,
patří českým panovníkům kromě Čech již patrně jen Morava, Krakovsko a ostatní území jsou ztracena na úkor sílících sousedů, především pak
Polska a Uherského království.
Druhou vážnou příčinou je pak mocenský boj v samotném českém státě - Boleslav III. usedá na knížecí trůn ve zralém věku, nemá mužského
potomka, jeho dcera je vdána za člena o moc usilujícího rodu Vršovců, kterým tak svítá naděje na obsazení tolik chtěnému knížecího stolce.
Ale nejsou to jen Vršovci, kdo mají zájem usednout na Boleslavům trůn, jsou tu i jeho mladší bratři, které kníže pokládá za své vážné konkurenty -
staršího z nich, Jaromíra (viz. Jaromír) nechá proto vykastrovat a Oldřicha (viz. Oldřich) se pokusí, ale bez úspěchu, nechat zavraždit. Jak Jaromír,
tak Oldřich posléze prchají i s matkou Emmou ze země, do Bavorska, k vévodovi Jindřichu II.
Na přelomu tisíciletí pak dochází v českých zemích, krutou vládou nepříliš schopného Boleslava III. zcela vyčerpaných a rozvrácených, k povstání
Vršovců - Boleslav III. uprchne ze země a hledá útočiště ve východních Frankách, na dvoře markrabího Jindřicha Schweinfurtského.
Nastalé situace mistrně využije v roce 1002 polský král Boleslav Chrabrý, jehož pozice v Evropě je navíc posílena náhlou smrtí německého císaře
Oty III. - obsazuje české země a na knížecí trůn dosazuje Vladivoje, patrně vzdáleného příbuzného jak Přemyslovců, tak příbuzného svého. Vladivoj
je panovník naprosto neschopný, alkoholik, jeho jediným státnickým činem je, že si nechává udělit české země v léno od nástupce Oty III. na
říšském trůně Jindřicha II. - počátkem příštího roku pak umírá. Následuje první krátká panovnická epizoda bratra Boleslava III. knížete Jaromíra.
V únoru roku 1003 se na český trůn vrací Boleslav III. Ryšavý - za jeho dosazením do čela českého státu stojí Boleslav Chrabrý.
Druhé období vlády Boleslava III. je ale obdobím velice krátkým - poté, co vydá 9. února roku 1003 rozkaz k vyvraždění Vršovců v Praze během
masopustních oslav (sám prý mečem setne vlastního zetě), je Boleslavem Chrabrým sesazen a uvězněn v Polsku, když je předtím ještě oslepen.
Po neslavném konci vlády Boleslava III. Ryšavého se moci v českých zemích chápe Boleslav Chrabrý, oslepený český kníže pak umírá zcela
zapomenut v polském vězení v roce 1037.
Jméno Boleslavovy manželky není známo, stejně tak není známo jméno jeho dcery, provdané za neznámého Vršovce. | Boleslav III. Přemyslovec
|
| 49 |
"První historicky doložený český panovník"
Kníže Bořivoj I., český přemyslovský kníže, první historicky ověřený (je zmiňován ve franských fuldských análech, kde je ztotožňován s českým
knížetem, jenž nese jméno Goriwei) český panovník a též první českým panovník křesťanský, přichází na svět někdy v roce 852 nebo 853. Podle
tradice je synem a nástupcem Hostivítovým, svůj původ odvozuje od samotného bájného Přemysla.
O životě knížete Bořivoje I. toho není známo mnoho, ostatně jako o životě téměř všech nejstarších Přemyslovců. Jisté ale je, že někdy po roce
867/868 se Bořivoj I. stává pražským (českým) knížetem - území, kterému vládne, se kryje přibližně s rozlohou dnešních středních Čech.
První zmínky o Bořivojovi I. se objevují v roce 872, kdy bojuje (a je poražen) s Franky při jejich výpadech vůči Velkomoravské říši - společně s
dalšími českými knížaty přitom Bořivoj v těchto válkách podporuje velkomoravského knížete Svatopluka.
V roce 874 nebo 875 se pak Bořivoj žení s Ludmilou s Pšova (viz. sv. Ludmila), dcerou knížete Slavibora, vládce lužických Srbů, a pozdější českou
světicí, babičkou sv. Václava (viz. sv. Václav).
Někdy mezi léty 882-884 pak dochází k historické události - oba manželé přijímají na Velehradě u knížete Svatopluka křest z rukou arcibiskupa
Metoděje - Bořivojův křest není přitom jen přihlášením se českého knížete ke křesťanství, je zároveň i uznáním Svatoplukovi svrchovanosti nad
českým územím a jako takový pak vyvolá v českých zemích protisvatoplukovskou vzpouru, vedenou knížetem Strojmírem (povolaným českými
velmoži snad z německého vyhnanství) - Bořivoj je vyhnán, nicméně za pomoci Velkomoravské říše je povstání potlačeno a Bořivoj se vrací na
knížecí stolec.
Za vlády Bořivoje I. pak dochází k postupnému šíření křesťanství v českých zemí, jsou vystavěny první křesťanské svatyně v Čechách - kostel sv.
Klimenta na Levém Hradci a kostel Panny Marie poblíž kamenného stolce českých knížat na vrchu Žiži, kam přenáší kolem roku 885 své knížecí
sídlo a jehož opevněním vzniká základ dnešního Pražského hradu. Nové sídlo, mající pod svojí kontrolou významný brod přes řeku Vltavu, se pak
stává centrem nově se formujícího přemyslovského státu.
Po Bořivojově smrti (nejspíše v roce 889) se v Čechách ujímá vlády velkomoravský kníže Svatopluk.
Bořivoj I. Je ženatý s Ludmilou, s níž má dva syny - Spytihněva (viz. Spytihněv I.) a Vratislava (viz Vratislav I.). | Bořivoj Přemyslovec
|
| 50 |
Druhorozený syn krále Vratislava II. byl roku 1081 vyslán v čele 300 rytířů do Itálie, aby pomohl císaři Jindřichovi IV. dobýt Řím. Čeští bojovníci
potvrdili svou udatnost - jako první zdolali hradby Věčného města, ale do Čech se jich vrátilo jen devět.
Po Vratislavově smrti se stal knížetem Bořivojův starší bratr Břetislav II. Ten před svou smrtí prosadil bez ohledu na stařešinský řád, aby se jeho
nástupcem stal právě Bořivoj. Císař toto rozhodnutí podpořil, aby mohl snáze zasahovat do českých poměrů. Roku 1100 tak Bořivoj II. zasedl na
knížecí stolec a potlačil pokus o vzpouru moravského údělného knížete Oldřicha Brněnského. (vedlejší větev Přemyslovců) Roku 1103 vytáhl kníže
do Polska, kde se zamíchal do dynastických sporů, ale nakonec si nechal jen zaplatit výkupné a stáhl se zpět. O dva roky později musel čelit nové
vzpouře, v jejímž čele stál další údělný kníže - Svatopluk z Olomouce. Vojsko i celá Praha tenkrát ještě pevně stály za Bořivojem. Svatopluk
Olomoucký však užil lsti. Poslal k Bořivojovi svého rádce, který předstíral, že zběhl. Jakmile si získal důvěru knížete, přední Bořivojovy rádce označil
za zrádce podplacené Svatoplukem. Bořivoj - "muž prostý, mírný, přívětivý, ale lehkovážný" - mu uvěřil, a tak si sám "neprozřetelně přesekal
všechny silné větve, na nichž seděl". Není divu, že po likvidaci svých nejbližších přátel se dalšímu povstání Svatopluka v roce 1107 už neubránil a
sotva spasil život útěkem.
Hledal pak podporu u císaře Jindřicha V., který - zejména když Bořivoj neskrblil penězi - skutečně zasáhl v jeho prospěch. Zajal Svatopluka, ale ten
slíbil císaři ještě větší sumu, a tak nakonec zůstal Bořivoj II. znovu osamocen. Teprve po Svatoplukově smrti (1109) se mohl znovu ucházet o vládu,
ale přednost tentokrát dostal mladší bratr Vladislav I. za 500 hřiven stříbra zaslaných císaři. Bořivoj se tedy pokusil získat vládu násilím. Využil
bratrova odjezdu a objevil se s "vojskem malým sice, ale dobře ozbrojeným" před Prahou. Přátelé ve městě mu otevřeli brány a bez boje padl i
Vyšehrad, jehož kastelán si trpce povzdychl: "Běda tobě, ubohá vlasti, jsi tak neveliká, a přece máš na dvacet pánů..." Vladislav se však nemínil
vzdát tak lehce. Rychle táhl zpět ku Praze a o pomoc požádal i císaře, který rád využil bratrovražedné války Čechů, v níž "otcové cedili krev svých
synů a děti otců svých". Povolal oba bratry do svého ležení v Rokycanech a Bořivoje, aniž ho vyslechl, dal spoutat železy jako zločince a uvěznil ho
až v Porýní. Z vězení ho propustili teprve roku 1115, a roku 1117 ho dokonce Vladislav I. povolal zpět do Čech a předal mu dobrovolně vládu.
Bořivoj II. se snažil bratrovi odvděčit. Jako úděl mu svěřil celé území Čech na sever od Labe a o každém kroku se s ním radil. Tato shoda, svědčící
dle Palackého o tom, že "srdce našich knížat nebyla ještě tak zdivočelá", však trvala jen tři roky. Z neznámých důvodů Vladislav I. roku 1120
Bořivoje znovu vypudil a ten o čtyři roky později zemřel ve vyhnanství v Uhrách.
Bořivoj II. měl 6 dětí z nichž žádné nedosáhlo na nížecí stolec. Jaromíra, Spytihněva, Luipolda, Boleslava, Albrechta a Richzu | Bořivoj II. Přemyslovec
|
|
|
Najít
Příjmení
Záložky
Místa
Data
Hřbitovy
Hledat
Fotografie
Písemnosti
Historie
Nahrávky
Videa
Alba
Všechna média
Co je nového
Nejhledanější
Výpisy
Statistika databáze
Poznámky
Prameny
Depozitáře
Napište nám
Hlavní stránka
Hledat
Tisk
Přihlásit
Přidat záložku